Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 323/99

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. Š., zastoupené JUDr. J. W., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. , s tím, že podle jejího přesvědčení soud porušil její právo, zakotvené v a 3 d a v y ČR. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody ve výši 97.083,- Kč, která jí vznikla v souvislosti se zraněním, jež utrpěla pádem na zledovatělém chodníku dne 22. 12. 1992. Podle názoru stěžovatelky právním posouzením předmětné věci v napadeném rozsudku došlo i k diskriminaci její osoby, coby podnikatelky.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníka a vyjádření vedlejších účastníků řízení.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 9. 1999, jako účastník řízení, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že podle jeho názoru v dané věci nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že první odpůrce se zprostil zcela odpovědnosti za škodu, která stěžovatelce vznikla úrazem na chodníku a proto neřešil otázku, zda má stěžovatelka nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že v době nemoci byla nucena zajistit chod ordinace jinými pracovníky. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a její diskriminaci, coby podnikatelky.

Město Plzeň, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 12. 1999 uvedlo, že ústavní stížnost stěžovatelky považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť z postupu ani rozsudku Krajského soudu v Plzni nelze dovodit porušení namítaných základních práv stěžovatelky.

Správa veřejného statku města Plzně, jako vedlejší účastník řízení, se sdělením ze dne 24. 11. 1999 vzdala ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelka opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že soud nevyhověl návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento orgán dodržel procesní postupy stanovené zákonem.

Pokud jde o tvrzené porušení y ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v ě ČR, je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní princip činnosti soudní moci. Porušení tohoto ustanovení nebylo shledáno, neboť soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedený článek y zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Pokud stěžovatelka namítá porušení a y, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny u ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle y ČR.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 5. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu