Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 219/01

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. R. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2001, čj. -15, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10.10.1999, čj. FŘ/3944/110/1999, a rozhodnutí Finančního úřadu v Olomouci ze dne 15.4.1999, čj. 68693/99/379916/4431, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a uvádí, že v rámci daňového přiznání daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 uplatnil odčitatelnou položku od základu daně rovnající se částce 78.000,-Kč, která představovala úrok z úvěru poskytnutého na obstarání bytových potřeb stěžovatele (dříve poplatníka) ve smyslu ust. , ve znění platném pro zdaňovací období roku 1998 (dále jen zákon o dani z příjmů). Vzhledem k tomu, že na zálohách na dani z příjmů stržených ze mzdy již do té doby zaplatil Kč 49.501,-Kč a jím vypočtená daňová povinnost činila Kč 28.748,--, požadoval vrácení přeplatku na shora uvedené dani ve výši 20.753,-Kč.

Dodatečným platebním výměrem ze dne 15.4.1999 č. 990000338 byl místně příslušným správcem daně stěžovateli doměřen rozdíl mezi jím vypočtenou daňovou povinností a daní vyměřenou ve výši 18.680,-Kč, takže byl stěžovateli dne 15.4.1999 vrácen přeplatek na dani z příjmů pouze v částce 2.073,-Kč.

Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10.10.1999, čj. FŘ/3944/110/1999, podle ust. § 50 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků zamítnuto s odůvodněním, že stěžovatelem provedená výstavba bytové jednotky nespadá pod pojem "bytová potřeba" podle ust. § 15 odst. 10 ve spojení s ust. § 15 odst. 11 zákona o dani z příjmů, ve znění platném pro zdaňovací období roku 1998 a nelze proto zaplacené úroky uplatnit jako odčitatelnou položku od základu daně. Zamítavé rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou ve smyslu ust. a následujících . Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2001, čj. -15, byla žaloba o přezkoumání správního rozhodnutí zamítnuta s tím, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem ( zákona o dani z příjmů).

Předmětný rozsudek byl prý zmocněnci stěžovatele doručen dne 9.2.2001, takže zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována.

Ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel poukazem na údajné porušení a y, jakož i d ( dále jen "Listina").

Z obsahu odůvodnění návrhu vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem správce daně a přezkumného soudu ohledně výkladu pojmu "bytová potřeba", ve smyslu příslušných ust. zákona o dani z příjmů. V tomto směru poukazuje navrhovatel jak na znění , ve znění , tak i na znění ust. , ve znění pozdějších předpisů, a novelizaci předmětného ust. a ust. zákona o dani z příjmů Z těchto ust. zákona navrhovatel dovozuje, že "záměrem zákonodárce bylo zabezpečit, aby daňovou výhodu mohl využít poplatník, který za pomoci úvěru ze stavebního nebo hypotečního úvěru tak vyřeší bytovou potřebu sebe a svých blízkých". Předmětné ustanovení bylo znovu novelizováno, takže předmětem výkladu jak správce daně, tak i soudu se stal rovněž pojem "půdní vestavba", ke kterému oba subjekty dovodili, že není bytovou potřebou podle ust. zákona o dani z příjmů. Tento výklad je podle názoru stěžovatele v rozporu s y a y, což znamená porušení práva na rovnost v právech, spojenou s povinností orgánů státní správy a soudů interpretovat a aplikovat hmotné právo ústavně konformním způsobem. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu, uveřejněného pod č. 121/99 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, str. 157 a následující.

Shora označeným způsobem výkladu předmětných ust. zákona o dani z příjmů lze podle tvrzení stěžovatele dospět k závěru, že půdní vestavba je změnou stavby podle ust. § 15 odst. 10 písm. e) zákona o dani z příjmů a je tedy bytovou potřebou, s možností odečtu úroků ze stavebního spoření. V opačném případě by prý došlo k omezení jedné skupiny daňových poplatníků, která sice použila úvěr ze stavebního spoření na bytovou výstavbu jako jiné fyzické osoby, ovšem s tím, že nárok na odpočet úroků od základu daně nemá.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že žaloba o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 8.1.2001, čj. -15, byla podle ust. zamítnuta, neboť předmětné správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě uvedl, že na základě smlouvy o budoucí nájemní smlouvě ze dne 11.5.1995 stěžovatel přestavěl půdní prostory v domě č. 14 na ulici Spojenců v Olomouci na bytovou jednotku, za použití poskytnutého překlenovacího úvěru. Stavba byla zkolaudována dne 10.11.1998, kdy vlastníkem nemovitosti a tím i nebytových prostor v domě byla Správa domovního fondu města Olomouc a stěžovatel byl v postavení budoucího nájemce bytové jednotky.

, ve znění pozdějších předpisů, platil pro rok 1998 ve znění , neboť podle znění čl. II. bodu 5 cit. zákona se příslušná ustanovení zákona o dani z příjmů týkající se mimo jiné i novelizace ust. cit. zákona poprvé použijí na zdaňovací období roku 1998. Soud dospěl k závěru, že neshledal v napadeném správním rozhodnutí nezákonnost, pokud správce daně rozhodl, že se citované ust. , odst. 11 zákona o dani z příjmů na stěžovatele nevztahuje, neboť tento nesplňoval podmínku vlastnictví stavby, o jejíž změnu se jednalo. Bytovými potřebami podle ust. citovaného zákona, ve znění platném pro rok 1998, se rozuměla údržba a změna stavby bytového domu, rodinného domu nebo bytu ve vlastnictví podle zvláštního předpisu a bytu v nájmu nebo v užívání. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že v případě stěžovatele se nejednalo o byt ve vlastnictví podle zvláštního předpisu, ale o nebytový prostor, u nějž teprve kolaudačním rozhodnutím ze dne 10.11.1998 byla povolena změna užívání na byt. Jestliže znění ust. , odst. 11 předmětného zákona ve znění platném v roce 1998 taxativním způsobem stanovila podmínky za nichž lze odečíst částku, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z úvěru poskytnutého poplatníkovi na financování bytových potřeb, může soud pouze zkoumat, zda finanční orgány v případě, že nepřiznaly daňovému subjektu právo na uplatnění nezdanitelné části základu daně podle ust. cit. zákona, postupovaly v souladu s výše uvedenými zákonným ustanovením či nikoli. Pokud však mezi bytové potřeby pro účely tohoto zákona ( až g) zákona o dani z příjmů) není zařazena stavební úprava nebytového prostoru na byt, který je v nemovitosti, jež není ve vlastnictví daňového subjektu, pak nelze postup finančních orgánů vůči stěžovateli považovat za porušení zákonnosti.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Z obsahu podání je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky se kterými se již vypořádal přezkumný soud v napadeném rozsudku. Ke stěžovatelovým námitkám je třeba zdůraznit, že soud jako nezávislý orgán je v řízení a rozhodování vázán pouze zákonem.

Stěžejním problémem předmětné věci byla otázka, zda znění ust. § 15 odst. 10 písm. e) zákona o dani z příjmů ve znění platném pro rok 1998 lze vztáhnout i na takovou změnu stavby, při které dochází ke vzniku nového bytu z prostor nezpůsobilých k bydlení, v daném případě půdní vestavby, kdy však stěžovatel prokazatelně nevlastnil nemovitost, ve které stavební změnu prováděl, a současně neměl a ani nemohl mít tento byt v nájmu nebo v užívání, neboť se v období do vydání kolaudačního rozhodnutí nejednalo o byt.

Znění ust. § 15 odst. 10 zákona o dani z příjmů ve znění platném pro období roku 1998 uvádí, že "od základu daně lze odečíst částku, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z úvěru ze stavebního spoření a úrokům z hypotečního úvěru banky, sníženým o státní příspěvek ...... a použitým na financování bytových potřeb....". Bytovými potřebami se pro účely cit. zákona rozumí mimo jiné:

a) výstavba bytového domu, rodinného domu, bytu podle zvláštního právního předpisu nebo změna stavby, za předpokladu, že kolaudační rozhodnutí stavby pro bytové potřeby nabude právní moci do 4 let od okamžiku uzavření smlouvy o úvěru na financování bytových potřeb;

e) údržba a změna stavby bytového domu, rodinného domu nebo bytu ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu a bytů v nájmu nebo v užívání.

Co lze rozumět pod pojmem "změna stavby" zákon o dani z příjmů ve znění platném pro zdaňovací období roku 1998 nedefinuje a je proto nutno se obrátit při výkladu tohoto pojmu do oblasti upravené , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, který v ust. definuje změny dokončených staveb tak, že se tím rozumí nástavby (při nichž se stavby zvyšují), přístavby (jimiž se stavby půdorysně rozšiřují a jsou vzájemně provozně propojeny s dosavadní stavbou) a stavební úpravy (při nichž se zachovává půdorysné i výškové ohraničení staveb. Z výše uvedeného je zřejmé, že půdní vestavba jako změna stavby (dříve definovaná v citovaném ust. zákona o dani z příjmu) je stavební úpravou, ke které je třeba stavebního povolení.

Současně je však třeba mít na zřeteli i znění ust. §15 odst. 11 zákona o dani z příjmů, ve znění platném pro zdaňovací období které uvádí, že jde-li o předmět bytové potřeby uvedený v odst. 10 písm. a) až c) cit. ust. může být základ daně snížen za podmínek v tomto ust. taxativně uvedených, jednou z těchto podmínek je vlastnictví předmětu bytové potřeby poplatníkem. Stejná podmínka (vlastnictví předmětu bytové potřeby) však platí i v případě údržby a změny stavby bytového domu, rodinného domu nebo bytu (ust. § 15 odst. 1 písm. e) zákona o dani z příjmu, ve znění platném pro zdaňovací období roku 1998), když výjimka z výše uvedené zásady platí v případě cit. ustanovení pouze u bytů v nájmu nebo v užívání. Žádná z již citovaných možností taxativně uvedených v § 15 zákona o dani z příjmů však na případ stěžovatele nedopadá takže, i když se Ústavní soud zcela neztotožnil s právním výkladem citovaných ustanovení zákona o dani z příjmů tak, jak jej provedl přezkumný soud, přesto je nucen s jeho výrokem o zamítnutí žaloby proti napadeným správním rozhodnutím souhlasit zejména z toho důvodu, že jimi nebylo porušeno subjektivní právo stěžovatele, aby ve věci bylo rozhodnuto na základě příslušného zákona a v jeho mezích.

Vzhledem k této skutečnosti neshledal senát Ústavního soudu v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě a předmětných rozhodnutích finančních orgánů porušení stěžovatelem tvrzených práv a svobod a ústavní stížnost byl proto nucen ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou o d m í t n o u t .

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 16. května 2001