Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 700/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a L. Ř., zastoupených advokátem JUDr. L. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. , sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburku ze dne 9. 3. 1999, sp. zn. , a s usnesením Okresního soudu v Nymburku ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti namítali porušení svých základních práv a svobod. Konkrétně měli za to, že postupem shora uvedených obecných soudů byly porušeny a 36d, jakož i y.

Ke své stížnosti uvedli, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. , sp. zn. (dále jen "rozsudek soudu II. stupně"), bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 3. 1999, sp. zn. , ve spojení s usnesením ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. (dále jen "rozsudek soudu I. stupně"), se mění ve výroku I. tak, že žalovaní ad 1. Ing. D. M. a ad 2. J. M. (dále jen "vedlejší účastníci") jsou povinni vydat stěžovatelům, každému id. polovinu domu č. p. 61 s příslušenstvím v k. ú. P., zapsaných na LV č. 970 pro obec Poděbrady u Katastrálního úřadu Nymburk, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. V ostatních částech byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.

Stěžovatelé namítali, že rozsudek soudu II. stupně potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu ve výroku o nevydání (neuzavření dohody o vydání) každému ze stěžovatelů id. poloviny stavební plochy č. 64 a zahrady parc. č. 7/6, zapsaných na shora uvedeném LV č. 970.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že pro případ potvrzení rozsudku soudu II. stupně ve smyslu ustanovení (dále jen ""), požádali soud II. stupně o připuštění dovolání proti potvrzujícímu výroku soudu II. stupně. Stěžovatelé poukázali na okolnost, že soud II. stupně jejich návrh na připuštění dovolání ve výroku svého rozsudku výslovně nezamítl. Sdělili proto Ústavnímu soudu, že podali dne 21. 11. 2000 dle ustanovení proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.

V návaznosti na výše uvedené, s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatelé podali proti rozsudku soudu II. stupně dovolání, se Ústavní soud nejprve musel v uvedené věci vypořádat s otázkou přípustnosti této ústavní stížnosti.

Ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal před podáním své stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle převažující judikatury Ústavního soudu teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají stěžovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. O nevyčerpání všech procesních prostředků může jít i tam, kde ústavněprávní argumentace je shodná s argumentací, kterou stěžovatelé uplatnili před obecnými soudy a kterou cíleně předkládají soudu dovolacímu. V takovém případě jsou stěžovatelé povinni tento svůj postup "dotáhnout do konce".

Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.

V návaznosti na výše uvedené se proto Ústavní soud již nezabýval meritem předmětné věci a byl nucen stížnost jako nepřípustnou bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ve smyslu ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. května 2001

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu