Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 611/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. M. M., a M. H., obou zastoupených Mgr. Ing. V. L., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, čj. - 183, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 1999, čj. - 149,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stížností podle , o Ústavním soudu, stěžovatelé napadají v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Plzni. Prvním rozsudkem bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 5. 1999, čj. - 122, určující, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku č. 056/97 - 27, a to podílu 446/1440 na domě čp. 282 se stavební parcelou č. 179 o výměře 456 m2, nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Plzeň - město pro obec P. 1, katastrální území P., na listu vlastnictví č. 679, uzavřená mezi Fondem národního majetku ČR na straně jedné a M. M. a M. H. na straně druhé, je neplatná. Mají za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručeného vlastnického práva, obsaženého v , a práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu d. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spatřují stěžovatelé nedostatek v tom, že nebylo řečeno zcela jasně, kdy a jak je Fond národního majetku povinen nabídnout spoluvlastníkům nemovitosti ke koupi a tak uplatnit předkupní právo, aby nebyl porušen zákon.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. . Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, proti nimž, a také proti Fondu národního majetku, podali čtyři žalobci, a to MUDr. A. D., PhMr. N. P., L. P. a K. U., žalobu o neplatnost smlouvy o prodeji privatizovaného majetku.

Rozsudkem ze dne 9. 4. 1998, čj. - 53, Okresní soud Plzeň - město výrokem I. žalobu zamítl. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 1998, čj. - 78, byl napadený výrok I. zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že třetí odpůrce při prodeji spoluvlastnického podílu státu nebyl povinen respektovat ustanovení § 140 obč. zákoníku. Vyslovil názor, že jestliže třetí odpůrce při privatizaci spoluvlastnického podílu státu nakládal se spoluvlastnickým podílem tak, že porušil práva ostatních spoluvlastníků a odňal jim možnost využití předkupního práva garantovaného jim zákonem, postupoval v rozporu s ustanovením § 140 obč. zákoníku.

Rozsudkem ze dne 27. 5. 1999, čj. - 122, Okresní soud Plzeň - město žalobě o neplatnost smlouvy o prodeji privatizovaného majetku vyhověl. Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 23. 9. 1999, čj. - 149, odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh žalovaných - stěžovatelů - na připuštění dovolání, kteří poukazovali na to, že spor mezi účastníky nepatří do pravomoci soudu a že speciální úprava prodeje majetku státu, provedená , má přednost před obecným ustanovením .

Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2001, čj. - 183, napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení

věty před středníkem zamítl s tím, že je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Zaujal stanovisko, že v předmětné věci je pravomoc soudu nepochybně dána, neboť žaloba na určení neplatnosti právního úkonu vychází z občanskoprávního vztahu spoluvlastnictví a zákonných práv spoluvlastníků a dovolatelé - stěžovatelé - se mýlí, pokud se domnívají, že soud musí v tomto případě řešit otázku správnosti či nesprávnosti privatizačního projektu. Nejvyšší soud ČR má za to, že třetí žalovaný (Fond národního majetku ČR) byl povinen nabídku, vyplývající ze zákonného předkupního práva, učinit bez ohledu na vlastní privatizační projekt. Jestliže tedy soud aplikuje ustanovení o tom, že práva třetích osob k majetku, který je předmětem prodeje, nejsou dotčena (s výjimkou , který však na daný případ nedopadá) a rozhoduje ve věci ochrany těchto práv, nejedná se o přezkoumávání privatizačního projektu nebo rozhodnutí o privatizaci, ale o věc, vyplývající z občanskoprávního vztahu, který do pravomoci soudců nepochybně patří.

Dále Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že při absenci speciálních pravidel (u ), která by případy převodů spoluvlastnických podílů státu v rámci privatizace řešila ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům odchylně, je nutno aplikovat obecnou úpravu dopadající na podílové spoluvlastnictví, a to úpravu obsaženou v a násl. .

Ústavní soud na základě těchto zjištění byl nucen konstatovat, tak jak to učinil v mnoha svých dřívějších rozhodnutích, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá zd, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Jestliže obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d a svůj postup řádně odůvodnily, neměl Ústavní soud důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. , Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení procesních ani jiných ústavních práv namítaných v ústavní stížnosti. Odkaz na porušení d Ústavní soud nemohl brát v úvahu, neboť tímto ustanovením je chráněno vlastnictví již existující, nikoli takové, ohledně kterého je veden spor, jako je tomu v daném případě.

V rámci projednávání předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal důvody, aby se odchýlil od závěrů dovolacího soudu, jakož i soudu odvolacího, vyslovených v jejich rozhodnutích ze dne 30. 1. 2001 a ze dne

23. 9. 1999. Ztotožňuje se s názorem Nejvyššího soudu ČR v tom, že vzhledem k tomu, že podle třetí části byl třetí žalovaný povolán uskutečňovat prodej privatizovaného majetku, bylo jeho povinností nabídnout spoluvlastnický podíl před prodejem třetí osobě z titulu předkupního práva žalobcům jako spoluvlastníkům, a to způsobem, který je popsán v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, na které Ústavní soud odkazuje.

Z těchto důvodů Ústavní soud proto musel dospět k závěru, že v daném případě se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2001 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu