Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 262/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele J. V., zastoupeného advokátem JUDr. J. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 1999, čj. -11, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl zamítnut jeho návrh na zahájení řízení ve věci přezkumu zákonnosti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy, ze dne 28. 1. 1998, čj. DOP R 4 50898-JK 4. Domnívá se, že jím došlo k porušení , , , a d (dále jen " ") a , 95 a 96 odst. 1 y.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Žalobou ze dne 15. 4. 1998 se stěžovatel domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - odboru dopravy, ze dne 28. 1. 1998, čj. DOP R4 508-JK 4, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí správního odboru Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 12. 12. 1997, čj. R 244297. V odůvodnění svého návrhu uvedl argumenty shodné s argumenty uvedenými později v ústavní stížnosti.

Soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu stěžovatele zamítl. Stěžovatel byl napadenými rozhodnutími správních orgánů uznán vinným přestupkem podle , o přestupcích, neboť porušil ustanovení a ustanovení , o pozemních komunikacích tím, že před domem č. 8 na O. v Praze 1 umístil na pozemní komunikaci dřevěnou reklamu, aniž by k tomu měl povolení silničního správního úřadu. Za to mu byla podle cit. zákona o přestupcích udělena pokuta ve výši 10.000,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Žalobu považoval obvodní soud za neodůvodněnou. Uvedl, že správní orgán rozhodl na podkladě výsledků dosavadního šetření, včetně fotodokumentace, která prokazuje, že stěžovatel reklamu na místní komunikaci umístil. Poukázal na to, že stěžovatel se s tímto závěrem v podstatě ztotožnil, pouze tvrdil, že nešlo o dřevěnou reklamu, ale jehlanovitý stojan informující o kulturní akci. Uvedl, že pravidla, jež upravují povolování reklamy, jsou koncipována tak, aby k jejímu umístění nedošlo, resp. aby byl žadatel úředním postupem odrazen, a tímto jednáním dochází k porušení y. Soud k tomu uvedl, že základní práva a svobody nemohou být zneužívány na úkor ostatních občanů. Stěžovatel sám nerespektoval podmínky stanovené pro výkon práva, jehož se domáhá.

Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu projednávanou ústavní stížností. Uvádí, že soud z důkazů vybral údajně pouze ty, které jsou "subsumovatelné pro jeho právní závěry", aniž by odůvodnil, proč uvěřil jen jedné straně. Domnívá se též, že byl vůči správnímu orgánu v "naprosto méněcenném a nedůstojném" postavení. Soud se při ústním jednání soustředil pouze na obsah spisů správního orgánu I. a II. stupně, nepoužil výslech navrhovatele ani jiné důkazní prostředky a vážnost a věrohodnost přisoudil pouze správním úředníkům. Druhá skupina argumentů stěžovatele se váže k opatřením, přijatým Obvodní radou Městské části Praha 1, jež upravují povolovací řízení pro výjimečné umístění reklamy na pozemní komunikaci. Uvedená opatření odporují dle jeho názoru ustanovení y a v části týkající se "dřevěné reklamy" také , o regulaci reklamy a o změně a doplnění , o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného předpisu totiž nevyplývá možnost paušálního zákazu takovéto reklamy. Pravidla pro povolování reklamy jsou podle stěžovatele koncipována tak, aby jejich umístění nebylo povoleno, resp. aby zájemce byl komplikovaným úředním postupem odrazen. K žádosti o povolení jsou vyžadovány nadbytečné dokumenty. Tento stav je v rozporu s y. Jednání uvedeného úřadu, jež stěžovatel považuje za záměrné zamezování propagace kulturních aktivit na území hl. města Prahy, je údajně v rozporu zejména s y. Napadené rozhodnutí je tak pro rozpor s , ale i uvedenými "ústavněprávními limity", zatíženo vážnými vadami.

K ústavní stížnosti se vyjádřily Obvodní soud pro Prahu 1 jako účastník řízení a Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy jako vedlejší účastník. Obvodní soud ve svém vyjádření uvádí, že při rozhodování postupoval v souladu se zákonem bez jakéhokoli úmyslu porušit stěžovatelovo právo na nestranný a spravedlivý proces. Magistrát hl. m. Prahy navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Domnívá se, že jeho rozhodnutí je v souladu s právním řádem, což potvrzuje i stěžovatelem napadené rozhodnutí obvodního soudu. Domnívá se, že k porušení stěžovatelem tvrzených práv v řízení nedošlo a že řízení před soudem probíhalo v souladu s procesními pravidly.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a že proto není oprávněn zásadně zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. , y). Proto na sebe nemůže ani atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y ( y ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů ( y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( , , dále jen " "); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. To ovšem Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.

Krajský soud při svém rozhodování zohlednil námitky stěžovatele uplatněné v žalobě stejně jako důkazy stěžovatelem v žalobě navržené (napadená rozhodnutí správního odboru Obvodního úřadu m.č. Praha 1 a Magistrátu hl. m. Prahy). Jiné důkazy stěžovatel nenavrhoval. V projednávané věci proběhlo dne 16. 2. 1999 ústní jednání, jehož se účastnil pouze právní zástupce stěžovatele. Ten trval na žalobě tak, jak byla podána, a nečinil ani jiné procesní návrhy. Řízení ve správním soudnictví je stejně jako občanské soudní řízení ovládáno zásadou dispoziční - je věcí žalobce, aby ustavil meze přezkumu soudem, a to jak kvantitativně (označením napadených výroků), tak i kvalitativně (uvedením žalobních bodů). Podle ustanovení ve spojení s ustanovením má účastník povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Za stavu, kdy stěžovatel nečinil, vyjma uvedeného, žádné důkazní návrhy, se tak jeví irelevantní námitka stěžovatele, dle níž soud přihlédl jen k důkazům jedné strany a zohlednil pouze obsah spisů a nikoli jiné důkazní prostředky. Z obsahu spisu ani napadeného rozhodnutí také nevyplývá, že by byl stěžovatel v řízení před soudem v nerovném postavení vůči správnímu orgánu. Jestliže za daného stavu dospěl soud k závěru, že stěžovatel porušil a 4 písm. c) , o pozemních komunikacích, a v souladu s přestupkovým zákonem mu byla uložena pokuta, a žalobu stěžovatele z uvedeného důvodu zamítl, je třeba jeho závěr považovat za součást nezávislého rozhodování soudů. Skutečnost, že soud nevyhověl návrhu stěžovatele a vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožnil, nezakládá přirozeně sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení či y.

Pokud jde o tvrzené porušení , a y ČR, s ohledem na jejich systematické zařazení v ě je zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu písm. d) y ČR.

Porušením dalších ústavně zaručených práv podle , 4 a 17 y, namítaných stěžovatelem v ústavní stížnosti, se Ústavní soud nezabýval, neboť tato se měla vztahovat zejména k opatřením (pravidlům) přijatým Obvodní radou Městské části Praha 1 k úpravě povolování výjimečného umístění reklamy, což ovšem nebylo předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatel konečně o výjimečné povolení umístění reklamy vůbec nežádal. Vzhledem k tomu, že povolení umístění reklamy, resp. uvedená pravidla, nebylo ani předmětem žaloby a obvodní soud se tak mohl zabývat pouze otázkou zákonností napadených rozhodnutí o uložení pokuty, Ústavní soud nemůže přisvědčit závěru stěžovatele, že potvrzením napadených rozhodnutí došlo k porušení uvedených ústavních práv.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2001 JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu