Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 74/01

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. P., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, směřujícímu proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2000, čj. -170, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2000, čj. -149 a s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 1998, čj. -125,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á :

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 1. 2. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2000, čj. -170, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2000, čj. -149 a s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 1998, čj. -125, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y ČR.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. a z něj zjistil, že navrhovatel spolu s jinými podal dne 17. 2. 1992 návrh na zahájení řízení o určení povinnosti odpůrce (D. v likvidaci) uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání věci (domu s parcelou - dále jen "předmětné nemovitosti"). Předmětné nemovitosti měl podle tvrzení navrhovatelů darovat původní vlastník J. S. čs. státu v tísni.

Okresní soud v Ostravě dne 11. 11. 1998 rozsudkem, čj. -125, návrh zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že navrhovatelé neprokázali, že předmětné nemovitosti přešly na čs. stát v tísni.

Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, v němž namítal, že soud prvého stupně se nevypořádal řádně s výsledky provedeného dokazování v otázce tísně a neprovedl k této otázce jiné, než účastníky navržené důkazy, jejichž potřeba vyšla v řízení najevo.

Krajský soud v Ostravě dne 6. 1. 2000 rozsudkem, čj. -149, rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně provedl v řízení všechny dostupné důkazy a správně dovodil, že darování předmětných nemovitostí v tísni nebylo prokázáno. Navrhovatelé nepodali v tomto směru žádný důkaz a kromě svého subjektivního přesvědčení nic neuvedli. Za tohoto stavu neobstojí námitka navrhovatele, že soud byl povinen provést i jiné, než navrhovateli navržené důkazy. V tomto případě se jedná o případy, kdy potřeba dalších důkazů vyplyne z dosud provedeného dokazování, přičemž soud není povinen po důkazech pátrat. Tvrzená okolnost, která je mezi účastníky sporná - darování předmětných nemovitostí ve stavu tísně - je i po provedeném dokazování nadále pochybná. V takovém případě ovšem nese důsledky (s ohledem na své důkazní břemeno) navrhovatel bez ohledu na skutečný stav věci.

Uvedený rozsudek napadl navrhovatel dovoláním pro nesprávné právní posouzení věci.

Nejvyšší soud ČR usnesením, čj. -170, ze dne 31. 7. 2000, dovolání jako nepřípustné odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pro podání dovolání nebyl dán žádný z důvodů stanovených .

Uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR a předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a související rozsudek okresního soudu v Ostravě, napadl navrhovatel ústavní stížností. V ní obsáhle uváděl argumentaci, podle níž měly obecné soudy posoudit situaci, za níž došlo k darování předmětných nemovitostí, jako stav tísně. Tím, že soudy celou situaci posoudily jinak, mělo dojít k porušení navrhovatelova práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh není důvodný.

Pokud navrhovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -170, ze dne 31. 7. 2000, kterým bylo odmítnuto navrhovatelovo dovolání, shledal Ústavní soud napadený postup v souladu s ustanoveními části čtvrté hlavy třetí a tedy jako ústavně konformní. Podle uvedených zákonných ustanovení totiž lze podat dovolání jen v případech výslovně stanovených v , 238 a 239 . Jak Nejvyšší soud správně dovodil, žádný ze zákonných důvodů pro dovolání dán nebyl, soud proto nemohl jinak, než dovolání odmítnout. Ústavní soud proto neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení navrhovatelových základních práv, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními předpisy podle y a nezbylo mu, než tu část návrhu, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -170, ze dne 31. 7. 2000, jako návrh zjevně neopodstatněný, podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Pokud jde o tu část návrhu, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2000, čj. -149 a souvisejícímu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 1998, čj. -125, Ústavní soud konstatoval, že za situace, kdy dovolání proti rozsudku není ze zákona přípustné, nelze je považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně navrhovatelova práva poskytuje. Pak Ústavnímu soudu nezbylo než tuto část návrhu posoudit v souvislosti s ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tím bylo podané odvolání a z něho vzešlý uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (č.j. -149, ze dne 6. 1. 2000). Ten byl navrhovateli doručen prostřednictvím pošty dne 20. 1. 2000; ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 1. 2. 2001, tedy po lhůtě zákonem stanovené.

Ústavnímu soudu tak nezbylo než tu část návrhu, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2000, čj. -149, odmítnout podle písmeno b) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2001

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu