Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 117/01

Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů RNDr. D.P. a ing. V.B., obou zastoupených JUDr. L.L., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2000, sp. zn. , Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

27. ledna 2000, sp. zn. a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas [ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], s výjimkou formální vady v plné moci ( zákona), napadli stěžovatelé rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2000 ( -367), Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

27. ledna 2000 ( -320) a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. dubna 1997 ( -196), a tvrdili, že uvedené obecné soudy neposkytly ochranu jejich ústavně zaručenému právu vlastnit majetek ( d); porušení tohoto ústavně zaručeného práva spatřovali stěžovatelé v tom, že byli zbaveni vlastnického práva, aniž by pro to byl zákonný podklad ( ). Podle odůvodnění ústavní stížnosti v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že právní předchůdci stěžovatelů nabyli nemovitosti, jejichž vlastnictví bylo předmětem sporu, od zemědělského družstva dle tehdy platného , hospodářského zákoníku a stanov družstva. Dále napadli způsob ocenění nemovitostí a nesprávnou aplikaci obč. zák. a navrhli zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ( -367) byl částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ( -320), jako soudu odvolacího, a to v části týkající se dohody žalobců o změně výše jejich podílů. Pouze v této části Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení ( věta za středníkem a odst. 2 ).

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona).

Ústavní stížnost nemůže být tedy v té části, ve které Nejvyšší soud ČR vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, projednána; proto ji v této části posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 per analog zákona) a jako o takové o ní v této části rozhodl odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Ve zbývající části Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl, protože rozsudek odvolacího soudu shledal správným ( věta před středníkem ). V této části byla ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná.

Zákonný nárok na přechod vlastnického práva vyplývá ze , ve znění pozdějších předpisů; tvrzení stěžovatelů, že byli zbaveni vlastnického práva, aniž by pro to byl zákonný podklad, není tedy opodstatněné. Obecné soudy I. a II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí se velmi pečlivě zabývaly splněním podmínek přechodu vlastnictví dle zmíněného zákona ( ).

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy ( , úst. ), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d.

Podstata ústavní stížnosti spočívala v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - způsobu oceňování nemovitostí a nesprávné aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák. - a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, s kterýmižto tvrzeními se však obecné soudy I. a II. stupně a poté i dovolací soud nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi náležitě vypořádaly. Pokud jde

o hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy, odvolací soud postupoval zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů ( ), jež je projevem ústavní nezávislosti obecných soudů a není tedy v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ni tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Na základě shora rozvedených důvodů nelze přisvědčit stěžovatelům, že by došlo k porušení y základních práv svobod, případně jiných jejich ustanovení týkajících se procesního postupu obecných soudů. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byl tedy shledán v té části, v níž dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu správným, jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [

odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. května 2001