Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 114/01

Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M., zastoupené JUDr. P.O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000, čj. -61, rozhodnutí FŘ ze dne 12. října 1999, čj. FŘ-3854/3/99, a dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 16. března 1999, čj. 61672/99/010514/5440, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas [ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000 ( -61) a tvrdila, že uvedený obecný soud "rozhodl v rozporu s a d, když nerespektoval ustanovení a a a zákona o správě daní a poplatků"; podle odůvodnění ústavní stížnosti "nerozhodl obecný soud na základě spolehlivě zjištěného stavu věci, a to tím, že formálně hodnotil jediný důkaz - spis předložený správcem daně". Dále stěžovatel brojí proti procesnímu postupu správce daně, neboť neměl možnost se vyjádřit, resp. prokázat plnění smlouvy. Další vývody ústavní stížnosti směřovaly proti náležitostem jemu doručené výzvy (stanovení kratší doby na vyjádření, nepoučení

o následcích). Stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu a rozhodnutí FŘ ze dne 12. 10. 1999 (FŘ-3854/3/99) a dodatečného platebního výměru F.ú. ze dne 16. 3. 1999, č.j. 61672/99/010514/5440 na daň z přidané hodnoty v částce 18.000,- Kč.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Správní soud není ve vztahu k řízení před správcem daně další opravnou instancí, dokazování neprovádí a nemůže dojít k jinému skutkovému stavu jako podkladu pro rozhodnutí než správce daně ( ). Při přezkumu daňových rozhodnutí správní soud v intencích uplatněných žalobních důvodů toliko zkoumá, zda okruh skutečností, které v řízení měly být zjišťovány, byl zjištěn v dostatečném rozsahu, zda se tak stalo s použitím zákonných důkazních prostředků a zda skutkový stav, který správce daně zjistil a na jehož základě rozhodoval, má oporu v provedeném dokazování. Správní soud není tedy vybaven plnou jurisdikcí při přezkumu daňových rozhodnutí.

Tvrzení stěžovatelky, že Městský soud v Praze "nerozhodl na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, když se spokojil pouze s formálním hodnocením jediného důkazu, v daném případě spisu předloženého vedlejším účastníkem",při srovnání s - v předchozím odstavci - vyloženou koncepcí správního soudnictví České republiky ztrácí na významu.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu ( d) došlo za situace, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).

Právo na soudní ochranu tak, jak je stanoví d (další odstavce tohoto ustanovení v dané věci nepřipadají v úvahu), znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, a stěžovatelka ani v této souvislosti netvrdila, že by byl porušen procesní postup obecného soudu při přezkumu daňových rozhodnutí, stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k podkladům, na základě kterých byla daňová rozhodnutí vydána, čehož v řízení před obecným soudem, jakož i v odvolacím řízení vedeném FŘ náležitě využila. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je pak zřejmé, které skutečnosti má za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval ( ). Ostatně stěžovatelčiny námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z větší části opakují pouze tvrzení, uplatněná již v předcházejících daňových řízeních a přezkumném řízení u obecného soudu, s nimiž se jak správce daně, tak obecný soud náležitě vypořádaly. Z přiloženého spisu Městského soudu v Praze ( ) a FŘ (FŘ-3854/3/99) nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen procesní postup orgánu veřejné moci. K porušení d tedy nedošlo.

Ustanovení d na daný případ nedopadá, neboť není pochybnosti o tom, že daň z přidané hodnoty je upravena zákonem ( , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).

Na základě shora rozvedených důvodů nelze přisvědčit stěžovatelce, že by došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí byl tedy posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. května 2001