Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 108/01

Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D.K., zastoupeného JUDr. V.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11.ledna2001, sp. zn.10 , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2001 ( ) a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2000 ( ), kterými byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle ustanovení § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. [omylem bylo uvedeno § 217 písm. b)], trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení § 242 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi svědků, kteří měli při důsledné aplikaci zákona stát před soudem rovněž jako obžalovaní, a tím bylo porušeno nejen ustanovení tr. ř., ale především jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané d, a to jejím , a zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky d.

Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzení porušení (ústavně zaručených) jeho práv, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel byl stíhán a posléze pravomocně odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle ustanovení § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák., trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení § 242 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a přihlížel i k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány. Odvolací soud neshledal žádných procesních pochybení a konstatoval, že rozsah dokazování je možný považovat za úplný a zcela postačující pro správné zjištění skutkového stavu. Rovněž nebylo shledáno pochybení v respektování práv obžalovaného, včetně jeho práva na obhajobu, obdobně jako Ústavní soud neshledal - z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) - vady v aplikaci hmotného či procesního práva.

Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově trestní věci nelze obecným soudům, a zejména odvolacímu soudu, vytýkat porušení zákona, případně v jeho rozhodnutí spatřovat vady protiústavní povahy, a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. května 2001