Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 744/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M., s.r.o., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. října 2000, sp. zn. , ve spojení s usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2000, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 18. prosince 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícího usnesení, jímž nebylo stěžovatelce prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Okresní soud v Českých Budějovicích vynesl v její věci rozsudek, kterým byla vyslovena neplatnost výpovědi, kterou dala své zaměstnankyni. Tento rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 19. května 2000, stanovená 15 denní lhůta k odvolání tedy končila v sobotu 3. června 2000, resp. v pondělí 5. června 2000. Stěžovatelka podala odvolání až ve čtvrtek dne 8. června 2000, společně se žádostí o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání dle ustanovení Návrh odůvodnila tím, že právník společnosti, který byl pověřen zastupováním stěžovatelky v uvedené věci, byl v době od 1. do 6. června 2000 v pracovní neschopnosti a do práce nastoupil až dne 7. června 2000. Tuto skutečnost stěžovatelka doložila.

Soudy dospěly k závěru, že pokud pověřený pracovník stěžovatelky náhle onemocněl před koncem uplynutí lhůty k podání odvolání, nelze tuto skutečnost považovat za omluvitelný důvod a to zejména proto, že v době od doručení rozsudku do onemocnění pracovníka uplynulo 12 dní z 15 denní lhůty a nic tedy nebránilo podat odvolání alespoň v tzv. blanketní podobě.

V uvedeném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv, zejména práva na rovnost účastníků před soudem, dle y ČR, dále práva domáhat se stanoveným způsobem svých práv před nezávislým soudem, dle d (dále jen ""). Namítá, že podle y má být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmí být zneužívána. Dále bylo dle tvrzení stěžovatelky porušeno její právo zaručující každému veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a bez zbytečných průtahů, podle y a rovněž tak i dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zveřejněné pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva".

Stěžovatelka se také dovolává judikatury Evropského soudu pro lidská práva (věc Delcourd, a-11/1970): "spravedlivé řízení zahrnuje především zásadu rovnosti zbraní, tj. zásadu, že každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z nich nemůže mít podstatnou výhodu vůči protistraně".

Konkrétní porušení práva na spravedlivé projednání spatřuje stěžovatelka v tom, že její záležitost nebyla projednána dvouinstančně, když projednání u odvolacího soudu jí nebylo umožněno. Porušení práv na rovnost účastníků spatřuje stěžovatelka v tom, že jí bylo upřeno právo na opravný prostředek, a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která důvod, pro který stěžovatelka odvolání ve lhůtě nepodala, za omluvitelný považuje.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Českých Budějovicích prostřednictvím předsedy senátu 7 Co. Ten ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Shodně se, na základě výzvy, vyjádřil i Okresní soud v Českých Budějovicích, prostřednictvím předsedy senátu 10 C.

Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. . Z předložených podkladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Pokud stěžovatelka spatřuje porušení svých práv dle y a y ČR v tom, že obecné soudy neshledaly důvody zmeškání v konkrétním případě za omluvitelné, opomněla stěžovatelka skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituovánay, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (y ČR).

Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů, ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Především je třeba uvést, že z ústavního pořádku ČR nevyplývá (s výjimkou rozhodnutí o vině a trestu) požadavek dvoustupňového řízení. Stěžovatelce nebylo upřeno právo na soudní ochranu a to, že se jí nedostalo řízení před odvolacím soudem, vyplynulo z jejího postupu. Zda byl omluvitelný či nikoliv nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat, když jde nesporně o diskreční oprávnění soudu. Na okraj Ústavní soud konstatuje, že civilní proces tvoří rámec, jehož naplnění či nenaplnění je zcela v kompetenci stran sporu, a je jejich věcí, jak střeží svá práva. Funkcí Ústavního soudu pak zajisté není udílet jim "pardon" namísto orgánů k tomu povolaných.

Za daných okolností tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanoveníy zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené, veřejně přístupné, judikatuře vyloženo.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení jejich základních práv a svobod, jak je namítala stěžovatelka a ústavní stížnost odmítl jako zcela neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. 5. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu