Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 93/01

Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., zastoupené JUDr. D.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [,, , odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2000 (-42) a tvrdila, že uvedeným rozhodnutím obecného soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí správního orgánu - FŘ ze dne 3. 3. 2000 (FŘ-855B/13/00), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí F.ú. ze dne 9. 2. 1999 (20710/99/009511/5599), ve věci přiznání nároku na vrácení spotřební daně za zdaňovací období říjen 1998, byl porušen a 2 a d a a y ČR, a to tím, že správní orgány porušily procesní postup při vydání svých rozhodnutí a obecný soud měl k těmto vadám řízení přihlédnout; nadto stěžovatelka tvrdila, že podmínky pro přiznání nároku na navrácení spotřební daně splnila, a proto navrhla zrušení jí napadeného rozhodnutí obecného soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížností vytýká stěžovatelka městskému soudu, jako soudu příslušnému k rozhodování o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, nesprávné posouzení podmínek pro nárok na vrácení daně dle , o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je namístě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě

s obsahem hlavy pátéd (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Zaujetím určitého právního názoru obecným soudem nemohlo dojít k porušení y ČR.

Ustanovení y ČR na daný případ nedopadá; toto ustanovení obsahuje poukaz ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby respektoval principy v tomto ustanovení obsažené.

Tvrzeními stěžovatelky bylo se nutno zabývat z toho hlediska, zda v její věci nedošlo k porušení práva na soudní ochranu dle a 2 a d. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, jestliže by stěžovatelce byla upřena možnost domáhat se svého práva

u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994). Z povahy věci je zřejmé, že stěžovatelka svá procesní práva vyčerpala, neboť jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí - městský soud projednal její věc za její přítomnosti v ústním a ve veřejném jednání a stěžovatelce byla také dána možnost vyjádřit se ke všem důkazům, které v řízení byly provedeny. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je pak zřejmé, které skutečnosti měl tento soud za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval ( ), takže k porušení práva na soudní ochranu

( a 2 a d) proto nedošlo.

Ze spisu F.ú. (20710/99/009511/5599) vyplývá, že finanční úřad hodnotil stěžovatelem předložené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ( ). Stěžovatelka byla dne 19. 11. 1998 vyzvána k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání (č. l. 7 připojeného spisu). Z protokolu o ústním jednání ze dne 2. 12. 1998 (č. l. 9 připojeného spisu) plyne, že daňový subjekt poskytl finančnímu úřadu důkazní prostředky v souladu se zásadou součinnosti daňových subjektů se správcem daně ( ). K porušení této zásady tedy nedošlo.

Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatelky stran námitky místní nepříslušnosti FŘ, s níž se již obsáhle vypořádal městský soud v napadeném rozhodnutí, na které lze pro stručnost odkázat.

Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 10. května 2001