Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 228/01

Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.A., zastoupeného JUDr. M.M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2001, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2001 ( ) a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2000 ( ), kterými byl uznán vinným, jako jednatel společnosti B., pro pokus vylákat nadměrný odpočet DPH za nákup počítačů s příslušenstvím od společnosti B., ačkoliv obchod neproběhl.

Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané d, a to jejím d a článek 90 y ČR, neboť soudy jsou povinny poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Dále namítá, že bylo porušeno nejen ustanovení a 6 tr. ř., když nebyly provedeny důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a nezvážily všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Dle názoru stěžovatele byla porušena jedna ze základních zásad trestního řízení, totiž že v pochybnostech je třeba rozhodovat ve prospěch obviněného. Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do svého tvrzení stran porušení (ústavně zaručených) jeho práv a posléze navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel byl stíhán a posléze odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2000 ( ) pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle , , 2 a 4 tr. zákona ve znění , kterého se dopustil jako jednatel společnosti B., kdy, v úmyslu vylákat nadměrný odpočet DPH na vstupu za nákup počítačů s příslušenstvím od společnosti B., na finanční úřad předložil opakovaně fiktivní doklady a uváděl nepravdivé údaje o proběhnuvším obchodě, ačkoliv obchod neproběhl. Finanční úřad odpočet DPH neuznal a požadovanou částku 4,427.500,- Kč nevyplatil. Rozsudek soudu I. stupně nenabyl právní moci, neboť jej stěžovatel napadl odvoláním.

Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení přezkoumal dle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, přihlédl přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány a dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nutno vzhledem k jeho vadám zrušit [§ 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř.]. Odvolací soud však neshledal procesní pochybení a konstatoval, že rozsah dokazování lze považovat za úplný a zcela postačující pro správné zjištění skutkového stavu, až na malou výjimku, kdy v řízení před odvolacím soudem v menším rozsahu bylo doplněno dokazování v rámci veřejného zasedání o odvolání (přečtením zprávy Finančního úřadu, zda stěžovatel nárok na nadměrný odpočet DPH uplatnil mezi dalšími v rámci své podnikatelské činnosti nebo zda se jednalo o ojedinělý případ). Po přezkumu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně se správně, logicky, pečlivě a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Zhodnotil návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, které jako nadbytečné odmítl, a konstatoval, že provedené důkazy krajský soud ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. při pečlivém uvážení všech okolností případu vyhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu objektivně a v souladu se zákonem a pravidly formální logiky, s čímž se odvolací soud plně ztotožnil.

V případě právní kvalifikace jednání stěžovatele zjistil odvolací soud pochybení, které bylo důvodem ke zrušení napadeného rozsudku podle tr. ř. Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle , a 3 tr. zákona ve znění , byl odsouzen za tento trestný čin a sbíhající trestné činy (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne

13. 2. 1997 - -40 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 1997 - a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1997 - -142 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18.12.1997 - ), dle § 148 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 6 let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem byl stěžovateli uložen dle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání obchodní živnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 6 let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let.

Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení neshledal pochybení v respektování práv obžalovaného, včetně jeho práva na obhajobu, obdobně jako Ústavní soud neshledal z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) vady v aplikaci hmotného či procesního práva.

Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově trestní věci nelze obecným soudům, a zejména odvolacímu soudu, vytýkat vady protiústavní povahy, když jinak přezkum věcné správnosti a legality ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 10. května 2001