Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 222/01

Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.D., zastoupeného JUDr. M.K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. března 2001, sp. zn.

, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů, totiž usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne

7. března 2001 ( -6) a s ním obsahově spojené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. března 2001 ( -16), a tvrdil, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu - d, jakož i článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i y ČR a a násl. d, když současně vytkl orgánům činným v jeho trestní věci další procesní vady (netrvání koluzního důvodu vazby v době, kdy svědci i poškození byli již vyslechnuti, příp. vyšetřování bylo ukončeno, nerespektování trestněprocesního principu zdrženlivosti), a když současně rozvedl své námitky proti svému trestnímu stíhání vůbec; navrhl proto, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona, jehož se měl dopustit v přesně nezjištěné době v červnu 2000 v D. a Ž., na nezletilých M.B. a P.J., a pro trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže dle

§ 217 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ( -9) z důvodů § 67 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl dne 20. března 2001 ( ) tak, že dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2001 ( ), jímž byla žádost navrhovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítnuta s tím, že vazební důvody podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu nadále trvají.

Obecný soud vyložil své rozhodovací důvody zcela ve shodě se zákonem v odůvodnění napadeného rozhodnutí (§ 134 odst. 2 tr. řádu) a tak, že důvody, pro které dospěl k závěru, že současný procesní stav věci zakládá zákonné omezení stěžovatelovy osobní svobody, nevykazují pochybnosti, zejména pak ne v tom směru, že by obecný soud nevážil jak zájem na dosažení účelu trestního stíhání (§ 1 odst. 1 tr. řádu), tak objektivní nezbytnost současného omezení stěžovatelovy osobní svobody.

Důvody vyložené obecným soudem jsou důsledkem (nezávislého) soudcovského (soudního) rozhodování, a proto je na místě stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž jak oblast hodnocení důkazů, tak oblast soudcovského rozhodování, pokud extrémně nevybočují z procesně a i jinak obecně uznávaných kautel a nejsou v rozporu se zásadami logiky, se z přezkumu Ústavním soudem vymykají, a to i tehdy, jestliže by - naznačenými výhradami - s nimi Ústavní soud sám nesouhlasil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově trestní věci nelze obecným soudům, a zejména odvolacímu soudu, vytýkat vady protiústavní povahy, a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 10. května 2001