Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 457/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené advokátem JUDr. P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 6. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti tvrdila, že postupem shora uvedených obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Toto své tvrzení však ve své stížnosti již blíže nekonkretizovala. Uvedla pouze, že obecné soudy nerespektovaly pracovní smlouvu ze dne 1. 4. 1993, podle které byla stěžovatelka přijata do pracovního poměru u společnosti L. - S., s. r. o., se sídlem v Praze (v rámci této ústavní stížnosti se jedná o vedlejšího účastníka), do funkce prodavačky spotřebního zboží s výkonem práce v rámci území hl. m. Prahy, s úvazkem 42,5 hod. týdně. Dále stěžovatelka namítala nesprávné posouzení znaleckého posudku ze strany obecných soudů, jakož i nedostatečné důkazní řízení, neboť obecné soudy neprovedly doplnění dokazování, resp. provedení všech důkazů dle návrhu stěžovatelky.

Ústavní soud při posuzování uvedené věci vycházel z přiloženého spisového materiálu.

Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení řízení potvrzuje, přičemž se tento rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé II. mění jen tak, že co do částky 269 Kč s přísl. se žaloba zamítá, jinak se potvrzuje a v zamítavém výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Z poučení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud připustil proti tomuto svému rozhodnutí podání dovolání, a to za podmínek dle ust. - 241 (dále jen ""), přičemž z podání stěžovatelky není zřejmé, zda v dané věci dovolání u Nejvyššího soudu ČR uplatnila.

V předmětné věci odhlédl Ústavní soud od některých nedostatků této ústavní stížnosti, a to zejména nedostatečného zdůvodnění stížnosti z pohledu namítaného porušení ústavních práv a svobod. Prvořadě musel totiž Ústavní soud posoudit otázku přípustnosti dané stížnosti, a to vzhledem k okolnosti, že odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání.

Ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal před podáním své stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle převažující judikatury Ústavního soudu teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají stěžovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. O nevyčerpání všech procesních prostředků může jít i tam, kde ústavněprávní argumentace je shodná s argumentací, kterou stěžovatelé uplatnili před obecnými soudy a kterou cíleně předkládají soudu dovolacímu. V takovém případě je stěžovatel povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce".

Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.

V návaznosti na výše uvedené se proto Ústavní soud již nezabýval meritem předmětné věci a byl nucen stížnost jako nepřípustnou bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ve smyslu ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. května 2001

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu