Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 67/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti M. S., zast. JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.10.1999 č.j. -72 , rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu z 5.6.1998 č.j. FŘ -1166/1/98 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 z 25.11.1997 č.j. 184604/97/010914/2409 - dodatečného platebního výměru č. 970003840 takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V návrhu podaném na poště Praha 24 dne 31.1.2000 a doručeném Ústavnímu soudu dne 2.2.2000 se navrhovatel dožadoval vydání tohoto nálezu: " Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. -72 ve věci žalobce M. S., zast. JUDr. P. V., advokátem, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.6.1998 č.j. FŘ -1166/1/98, a rozhodnutí jež konečnému rozsudku Městského soudu v Praze předcházela, se zrušují". Současně požádal, aby vzhledem k povaze tohoto řízení, zejména k tomu, že celá částka doměřené daně, ba dokonce bezdůvodná částka navíc, mu byla státními orgány odebrána, mu Ústavní soud v souladu s , o Ústavním soudu, přiznal náhradu nákladů tohoto řízení. Uvedl, že žalobou podanou Městskému soudu v Praze se domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu z 5.6.1998 č.j. FŘ-1166/1/98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finačního úřadu pro Prahu 10 z 25.11.1997 č.j. 184604/97/010914/2409 - dodatečnému platebnímu výměru č. 9070003840 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996. Namítl, že správní soud, stejně jako finanční orgány, svými rozhodnutími porušily jeho základní práva a svobody a nedodržely zásady uplatňování veřejné moci ( odst. d). Vytkl soudním a správním orgánům, že v částce přesahující 1 000 000 Kč vynaložené na marketingovou studii neshledaly daňově účinný výdaj, který se podílel na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Tvrdil, že závěry správce daně i odvolacího orgánu vycházely z nedostatečně a chybně provedeného místního šetření. Tím podle jeho tvrzení došlo k porušení základních zásad daňového řízení, neboť správce daně i odvolací orgán rozhodly o prokazovaných skutečnostech, aniž poplatníkům poskytly možnost předložit důkazy. Další nezákonnost spatřoval v tom, že byly zkoumány okolnosti vypracování marketingové správy.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti a v tomto směru nezjistil žádné závady, neboť navrhovatel je řádně zastoupen advokátem na základě speciální plné moci a při dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti se na Ústavní soud obrátil až po vyčerpání všech opravných prostředků, které mu právní řád poskytuje.

Správní orgány a soud, jejichž rozhodnutí navrhovatel napadl, navrhovatelovy argumenty neuznaly a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud se zabýval údaji účastníků obsaženými v návrhu na zahájení řízení včetně doplňků a vyjádření k němu, předloženými listinami, tj. rozhodnutími soudního a správních orgánů a znaleckým posudkem a vyžádanými soudními a správními spisy a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Je zapotřebí uvést, že obecné soudy v oblasti správního soudnictví mají kontrolovat zákonnost rozhodnutí a jiných aktů exekutivy. Ústavní soud zajišťuje dodržování ústavních základních práv a svobod ( y). Nepřísluší mu přezkoumávat postup obecných soudů a orgánů veřejné správy, které posuzují provedené důkazy podle příslušných procesních předpisů. Ústavní soud se sice v několika případech od pravidla, že není třetí nebo další řádnou přezkumnou instancí, odchýlil, učinil tak však jen tehdy, když vyšel najevo podstatný a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. V projednávané věci však taková situace nenastala. Důkazní břemeno v daňovém řízení, jde-li o uplatnění daňově odpočitatelných výdajů spočívá na daňovém subjektu. Navrhovateli se nepodařilo prokázat ekonomický efekt vynaložených nákladů, byly-li vskutku vynaloženy. Správní orgány měly samozřejmě právo hodnotit provedené důkazy samostatně i v jejich vzájemných souvislostech podle své úvahy a stejně jako později soud došly k poznatku, že náklady na marketingovou studii nebyly vynaloženy účelně.

Postup finančních orgánů a obecného soudu a jejich rozhodnutí nelze považovat za nezákonné ukládání povinností spočívajících v placení daní nebo dokonce za vyvlastnění.

V souvislosti s touto zjevně neopodstatněnou ústavní stížností Ústavní soud uvádí, že podle ústavních zásad ukládání daní a jejich správy finančními orgány je v souladu s u takové zdanění příjmů, které vychází z nákladů skutečně vynaložených na jejich dosažení. Finanční orgány musí mít právo neuznat výdaje uplatněné daňovým subjektem, které s jeho podnikatelskou činností nesouvisejí nebo jsou nepřiměřené. Bez této kontroly by daňové subjekty mohly uplatňovat jakékoli výdaje. Stát by potom jen s obtížemi plnil své úkoly, neboť by nemohl vybírat

daně z příjmů v dostatečné výši. Možnost posuzování skutečné povahy uvedených výloh není v rozporu s principem smluvní svobody. Úpravu veřejnoprávních vztahů nelze zcela srovnávat s úpravou soukromoprávních vztahů. V moderním právním státě není a nemůže být smluvní svoboda neomezená. Nelze ji zneužít k jednání neslučitelnému s veřejným zájmem, jakým řádný výběr daní nepochybně je.

Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu všemi třemi hlasy ústavní stížnost odmítl podle a , ve znění , neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k výsledku řízení nemohlo být navrhovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Proti usnesení není přípustné odvolání.

V Brně dne 23. dubna 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu