Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 69/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti společnosti L., s. r. o., zastoupené Mgr. Z. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 7. 11. 2000, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 31. 1. 2001, která byla k Ústavnímu soudu podána dne následujícího, se společnost L., s. r. o. (dále jen "stěžovatel"), domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 7. 11. 2000, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 10. 1998, č.j. 3557/98/FŘ/130. Tímto rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slavkově u Brna ze dne 21. 4. 1998, č.j. 9761/98/343970/3915, dodatečnému platebnímu výměru č. 206/98, kterým byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 57.236,- Kč za zdaňovací období říjen 1994. Napadeným rozhodnutím mělo být dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"), jakož i právo garantujících vlastnictví ve smyslu y.

Ze spisu Ústavního soudu bylo zjištěno, že se stěžovatel žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Slavkově u Brna. Uvedeným dodatečným výměrem byla stěžovateli vyměřena dodatečně za zdaňovací období říjen 1994 daň z přidané hodnoty ve výši 57.236,- Kč. V rámci daňové kontroly vyzval správce daně stěžovatele, aby prokázal oprávněnost uplatňování snížené sazby daně z přidané hodnoty u prodeje všech druhů vat, se kterými stěžovatel obchodoval. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel neprokázal tuto oprávněnost prostřednictvím závazné informace o sazebním zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku (dále jen "závazná informace"), kterou vydávají celní orgány na základě , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), požádal správce daně o zatřídění tří vzorků uvedeného zboží Generální ředitelství cel, které zaujalo stanovisko k zařazení daného zboží dne 22. 7. 1997, na základě kterého si správce daně utvořil úsudek o předběžné otázce podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a následně u dvou vzorků doměřil rozdíl vyplývající z nesprávného uplatnění daně na výstupu z 5 % na 23 %. Správce daně neakceptoval stěžovatelem předloženou Jednotnou celní deklaraci, ze které měla vyplynou správnost zařazení daného zboží, neboť tato není rozhodnutím o zatřídění zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku, ale projevem vůle deklaranta navrhnout zboží k propuštění do příslušného režimu.

Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel správní žalobu, ve které zejména uvedl, že správce daně nesprávně interpretoval zákona o správě daní a poplatků, dle něhož správce daně není oprávněn učinit si úsudek o předběžné otázce, pokud bylo v dané věci vydáno rozhodnutí jiného správního orgánu. Podle ustanovení je náležitostí každého rozhodnutí v celním řízení i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží. Jestliže zboží bylo v rozhodnutí celních orgánu v řízení zařazeno, pak je i touto částí rozhodnutím správce daně vázán a není oprávněn si učinit o předběžné otázce úsudek sám. Dále poukázal na to, že předmětné zboží má stejné složení jako zboží, které je jiným subjektem vyráběno v ČR a které na základě závazné informace náleží do podpoložky se sníženou sazbou daně. Krajský soud žalobu zamítl, přičemž k námitkám stěžovatele uvedl, že u správce daně vznikly pochybnosti o oprávněnosti uplatňování snížené daně z přidané hodnoty a tak byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění. Stěžovatel předložil závaznou informaci č. 402/1993 a dále odkázal na to, že zboží již bylo posouzeno v rámci celní prohlídky, přičemž uplatnění snížené sazby daně nebylo zpochybněno. Soud poukázal jednak na to, že závazná informace byla vydána jinému subjektu, a dále uvedl, že Jednotná celní deklarace je sice v celním řízení rozhodnutím, po věcné stránce se však rozhoduje o propouštění zboží do příslušného režimu. Pokud je součástí rozhodnutí v celním řízení také podpoložka celního sazebníku, neznamená to, že se ve věci rozhoduje o zařazení zboží. Takovéto rozhodnutí se vydává podle ustanovení . Soud přitom rozlišuje mezi výrokem rozhodnutí, což je propuštění zboží do příslušného režimu, a ostatními skutečnostmi uváděnými v návrhu, které se stávají jen součástí rozhodnutí, resp. nezbytnými, rozhodnutí provázejícími údaji. Pro správce daně je závazné pouze rozhodnutí ve věci, kterým je závazná informace ve smyslu . S ohledem na skutečnost, že o této otázce nebylo pravomocně rozhodnuto, učinil si správce daně v souladu s ustanovení zákona o správě daní a poplatků úsudek o této otázce, a to na základě stanoviska Generálního ředitelství cel. K závaznosti Jednotné celní deklarace soud poznamenal, že z vyplývá, že celní orgány jsou oprávněny provádět následnou kontrolu po propuštění zboží, tedy i poté, co takové rozhodnutí bylo vydáno, nabylo právní moci a je vykonatelné. Údaje, které neodpovídají skutečnosti, nejsou proto ničím neměnným a jejich nápravu lze zajistit jak v řízení celním, tak daňovém. Jak vyplývá z zákona o správě daní a poplatků může správce daně dodatečně vyměřit daňovou povinnost, pokud zjistí, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, přičemž právní moc rozhodnutí původního rozhodnutí není na překážku.

Proti předmětnému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní poukazuje na to, že esenciální součástí pojmu právní stát je bezpochyby předvídatelnost činností státu a státních orgánů. Při dovozu zboží je pro dovozce zásadní výše cla a daní, neboť na nich závisí, zda dovozce k danému dovozu rozhodne. Z materiálního hlediska pak rozhodnutí o propuštění zboží a rozhodnutí o vyměření daně do značné míry splývají. V souvislosti s výše uvedeným stěžovatel opakovaně argumentuje tím, že obecný soud neprávně vymezil pojem předběžná otázka ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Dle názoru stěžovatele v dané věci bylo zboží propuštěno do příslušného režimu na základě správního rozhodnutí (Jednotná celní deklarace), přičemž součástí tohoto rozhodnutí je i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží. Je-li součástí pravomocného rozhodnutí i zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku, není dána pro správce daně možnost pro vytvoření si vlastního úsudku a správce daně je povinen toto rozhodnutí respektovat. Stěžovatel dále polemizuje s názorem obecného soudu, podle něhož je třeba rozlišovat pojem "výrok rozhodnutí" (týkající se propuštění zboží do příslušného režimu) a "součást rozhodnutí" (týkající se mj. zatřídění zboží), přičemž tato "součást rozhodnutí" není ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků závazná. Takový výklad je dle stěžovatele v rozporu se zákonem, neboť by pak nebyl dán důvod pro to, aby se povinné údaje Jednotné celní deklarace staly součástí rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele rozhodnutí orgánů veřejné moci představuje logickou jednotu a skládá se z části výrokové, z odůvodnění a z poučení o opravných prostředcích. Dále dle stěžovatele nebyla využita platná zákonná úprava, neboť správce daně nepostupoval v souladu s tehdy platným Sb, o dani z přidané hodnoty, ve spojení s zákona o správě daní a poplatků. Konečně stěžovatel namítá, že obecný soud nepostupoval podle a násl. , neboť z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na již učiněná rozhodnutí, jejichž zákonnost měla být v řízení posouzena, soud se také nevypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými v podaném odvolání. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné a ve svém důsledku v rozporu s y.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených ě, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem obecného soudu na závaznost Jednotné celní deklarace jakožto rozhodnutí celních orgánů o propuštění zboží do příslušného režimu ve vztahu ke správci daně, a to v části týkající se zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku. V napadeném rozhodnutí obecný soud se danou otázkou podrobně zabýval a řádně zdůvodnil své závěry. V daném ohledu námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y a Evropské úmluvy nemůže obstát, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování ( y ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. K tomu je třeba připojit, že se Ústavní soud ztotožňuje s názorem obecného soudu vysloveném v odůvodnění napadeného rozhodnutí na právní povahu Jednotné celní deklarace. K námitce stěžovatele, že obecný soud nepostupoval v souladu s tehdy platnými předpisy, a to , o dani z přidané hodnoty, nutno poznamenat, že stěžovatel cituje v rozhodné době již neúčinné ustanovení ("správce daně uzná pro účely správného zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu rozhodnutí o zatřídění zboží orgánů celní správy"). Ustanovení , ve znění , který nabyl účinnosti dne 1. 8. 1993, uvádí, že "správce daně uzná pro účely správného zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu závaznou informaci o sazebním zařazení zboží celních orgánů". Uvedená skutečnost nejenže popírá důvodnost výše uvedených námitek stěžovatele, ale ve své podstatě potvrzuje správnost právních závěrů obecného soudu ve vztahu k závaznosti Jednotné celní deklarace. Ústavní soud dále poznamenává, že lze souhlasit s názorem stěžovatele, že znakem právního státu je i předvídatelnost jednání státu a jeho orgánů ve vztahu k právnickým a fyzickým osobám, avšak v daném případě nic nebránilo stěžovateli, aby postupoval podle a vyžádal si závaznou informaci, jež poskytuje daňovým subjektům, pokud jde o zařazení zboží, vysoký stupeň právní jistoty.

Ke zcela obecným námitkám stěžovatele týkajících se údajného porušení a násl. Ústavní soud uvádí, že ani v daném ohledu nezjistil pochybení, které by vedlo k porušení ústavně zaručených práv. K tomu je třeba poznamenat, že takováto obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádné zdůvodnění, nemohou zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud ve vztahu k namítanému porušení y, když ústavní stížnost zcela postrádá zdůvodnění souvislosti mezi napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci a porušením uvedeného ústavně zaručeného práva stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu

V Brně dne 24. dubna 20001