Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 51/01

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti 1) D. L., 2) A. L., obě zastoupeny JUDr. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.11.2000, čj. -24, a rozhodnutí Okresního úřadu Domažlice - okresního pozemkového úřadu ze dne 31.5.1999, zn. 14244/99, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti napadají stěžovatelky v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Plzni a rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu a ke skutkové a právní stránce celé věci uvádí, že v roce 1991 požádaly spolu s A. K. a L. Š., S. o vydání nemovitostí, a to domu, s pozemkem - stavební parcelou a zahradou, v souladu s ust. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). K dohodě o vydání požadovaných nemovitostí nedošlo, proto ve věci rozhodoval příslušný pozemkový úřad, který ve svém rozhodnutí v roce 1992 rozhodl tak, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi požadovaných pozemků, když však o domu nerozhodl. Po zrušení opravným prostředkem napadeného výroku předmětného správního rozhodnutí rozhodnutím Krajského soudu v Plzni a vrácení věci k dalšímu řízení, rozhodoval příslušný pozemkový úřad ve věci znovu na základě rozhodnutí o obnově řízení.

I toto rozhodnutí správního orgánu bylo rozsudkem krajského soudu zrušeno a bylo znovu rozhodováno příslušným pozemkovým úřadem tak, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi předmětných nemovitostí v rozhodnutí blíže specifikovaných. Krajský soud v Plzni rozhodnutí okresního úřadu - pozemkového úřadu potvrdil.

S napadenými rozhodnutími nejsou stěžovatelky spokojeny a domnívají se, že jak pozemkový úřad, tak i Krajský soud v Plzni správně neposoudily jejich nárok na vydání předmětných nemovitostí ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě a porušily tak y a d (dále jen " ").

Jak dále navrhovatelky v odůvodnění svého návrhu uvádí, jako restituční titul pro vydání nemovitostí, použily ust. § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, neboť se domnívaly, že právní úkon vzdání se přídělu naplňuje znaky darování v tísni. Tuto skutečnost stěžovatelky dále rozvádí s tím, že přídělci hospodařili nejprve samostatně, po vzniku J. v roce 1950 vstoupili v roce 1951 do J. V roce 1953 byli manželé K. z členství v družstvu vyloučeni a od tohoto okamžiku se jejich postavení jako samostatně hospodařících zemědělců zhoršovalo do té míry, že v důsledku své sociální a bytové situace se přídělci dne 28.8.1961 vzdali části svého přídělu a ponechali si nadále pouze dům spolu se zahradou. Tento stav tísně podle tvrzení stěžovatelek však trval i nadále a jeho důsledkem byl i následující úkon manželů K., kteří dům a zahradu k němu náležející předali státu a náhradou převzali jako příděl dům v téže obci.

Jak pozemkový úřad, tak i krajský soud prý nesprávně posoudily posledně uvedený právní úkon původních vlastníků jako výměnu nemovitostí, kterou nemohla vzniknout křivda, podřaditelná pod některý z restitučních důvodů uvedených v zákoně o půdě. Stěžovatelky tvrdí, že převzetím přídělu, domu došlo u původních vlastníků k majetkové újmě, neboť dům bylo nutno nejprve opravit, takže jejich rodiče byli nuceni ještě rok bydlet v původní usedlosti, když hodnota těchto dvou nemovitostí nebyla rovnocenná. Jako důkaz svědčící o pravdivosti svých tvrzení uvádí stěžovatelky dopis B. K. ze dne 10.3.1969, který popisuje křivdy spáchané na něm a jeho rodině v padesátých letech.

Závěrem návrhu stěžovatelky zdůrazňují, že v případě, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že restitučním důvodem k uplatnění nároku podle zákona o půdě mělo být ust. § 6 odst. 1 písm. r) citovaného zákona, je nutno současně konstatovat, že v ústavní stížnosti uvedené skutečnosti naplňují i znaky politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni se zjišťuje, že rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Domažlicích ze dne 31.5.1999, zn. 14244/99, bylo tímto rozsudkem potvrzeno, když označený správní orgán ve smyslu ust. § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl, že navrhovatelky nejsou vlastnicemi předmětných nemovitostí. Při rozhodování dospěl správní orgán k závěru, že původním vlastníkům nemovitostí nesvědčil restituční důvod podle ust. § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, když skutečným důvodem předání pozemků a domu státu byly velice špatné mezilidské vztahy a nikoli politická perzekuce či postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Krajský soud ve věci nenařizoval jednání, když s tímto procesním postupem všichni účastníci jednání předem vyslovili souhlas.

V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že tato restituční věc byla již dříve projednávána, a to rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.11.1996, sp. zn. , ( a z určitého zorného úhlu i rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13.9.1993, sp. zn. ). V této souvislosti zdůraznil krajský soud skutečnost, že v předchozím soudním řízení byla již vyřešena podstatná část zákonných znaků přímo souvisejících s uvedenou restitucí, a proto soud z důvodu hospodárnosti řízení odkázal na dříve přijaté právní závěry, pokud jde o otázku včasnosti, rozsahu a povahy uplatněného restitučního nároku navrhovatelek, povinných a oprávněných osob i okamžiku a způsobu přechodu pozemků a budov na stát.

V tomto řízení, jak uvedl krajský soud, šlo o zjištění, zda manželům K., jako původním vlastníkům nemovitostí, svědčil restituční titul podle ust. § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, protože jen v takové situaci by se mohly navrhovatelky stát oprávněnými osobami podle ust. § 4 odst. 1, odst. 2 písm. c) citovaného zákona. K citovanému restitučnímu důvodu uvedl, že v dané právní věci se nejednalo jak o odnětí (přechod) předmětných nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce, tak o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.

K tomuto právnímu závěru dospěl krajský soud především z těchto skutečností:

Sporné nemovitosti patřily do přídělu poř. č. 23, do něhož náleželo i 13 ha zemědělské půdy, o jejíž vydání však stěžovatelky ve své restituční žádosti ze dne 16.10.1991 nepožádaly. Uvedená okolnost má podle názoru soudu ve věci zásadní význam, neboť každá z těchto částí zemědělského přídělu měla při přechodu na stát v roce 1961 odlišné skutkové a právní podmínky.

Jak uvedl krajský soud, nemovitosti o nichž bylo rozhodnuto příslušným pozemkovým úřadem, přešly na stát na základě společného písemného prohlášení manželů K. ze dne 9.10.1961 o vzdání se této části zemědělského přídělu ve prospěch státu. Tento akt schválila dne 15.10.1961 Zemědělská komise ONV v Domažlicích, kdy se stát teprve tímto aktem stal vlastníkem předmětných pozemků a budov. Vzdání se přídělu předcházela žádost B. K. o přidělení jiného domu k bydlení pro něj a jeho rodinu, z důvodu hygienické nevhodnosti domu a dále pro neúnosné podmínky v užívání části usedlosti (stodoly) místním J. Na základě doporučení okresního hygienika bylo místním MNV doporučeno přidělit manželům K. dosídlenecký domek. Tato skutečnost byla dostatečným způsobem ověřena z přídělové y ze dne 9.10.1961 pod zn. zem 9151/61 tehdejšího ONV Domažlice, kterou byla shora jmenovaným manželům přidělena do vlastnictví obytná budova se stavební parcelou a zahradou. Přídělová cena obytného domu byla stanovena částkou 6.500,-Kč, když zahrada byla přidělena bezplatně (v době rozhodování o nároku stěžovatelek dosud bydlela v této nemovitosti A. K.). Z další y ONV Domažlice ze dne 9.10.1961 zn. zem 1961/Pr bylo zjištěno, že původní vlastníci dali na protiúčet dům ve stejné hodnotě 6.500,-Kč, čímž byla hodnota domu vyrovnána.

Krajský soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že z výpovědí svědků nevyplynuly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že původní vlastníci odešli z domu pod nátlakem. Konkrétní okolnosti o přestěhování neuvedla ani navrhovatelka A. K., rovněž z písemného sdělení B. K. ze dne 7.3.1969, nelze přisvědčit tvrzením stěžovatelek o vystěhování pod nátlakem.

Závěrem krajský soud shrnul skutkovou a právní situaci v projednávané restituční věci a konstatoval, že nebylo prokázáno tvrzení navrhovatelek o údajné politické perzekuci původních vlastníků, jež měla za následek přechod sporných nemovitostí na stát v roce 1961, nebo že se jednalo o právní akt učiněný v důsledku porušení jejich základních práv a svobod. Fakticky se jednalo o výměnu dvou domů (přídělů) v téže obci. Tato výměna nemovitostí, v obou případech konfiskovaných ve prospěch státu podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a následně přidělovaných dle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., neznamenala pro manžele K. žádnou majetkovou křivdu, což je základní předpoklad pro naplnění podmínek pro restituci zemědělského majetku dle zákona o půdě.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelky pouze opakují námitky, se kterými se dostatečným způsobem vypořádal jak správní orgán ve svém rozhodnutí, tak i krajský soud ve stížností napadeném rozsudku.

S ohledem na skutečnost, že stěžovatelky tvrdily ve svém návrhu porušení základních práv a svobod ve smyslu y a , odst. 2 y, které mělo spočívat v údajně nesprávném hodnocení provedených důkazů a tím i v nesprávném právním závěru, a to jak příslušného správního orgánu, tak i Krajského soudu v Plzni, vyžádal si Ústavní soud předložení spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. .

Ze shora označeného spisu zjistil, že manželé K. získali usedlost jako příděl v roce 1947 a na protiúčet byla jimi převedena usedlost, kterou zakoupili J. a H. K. prostřednictvím Národního pozemkového fondu. Na přídělu soukromě hospodařili původní vlastníci až do roku 1961, kdy zejména s ohledem na téměř každoroční platební zápovědi pro dluhy na zemědělské dani a různé pokuty, datující se přibližně od roku 1955, požádal B. K. v roce 1959 o připojení usedlosti o výměře 13 ha zemědělské půdy ke S., neboť se jim již nedařilo zvládat stanovené výrobní úkoly. Této žádosti bylo vyhověno až v roce 1961, kdy písemným prohlášením z 28.8.1961 se přídělci vzdali přídělu mimo dům, se stavební parcelou a zahradou. Toho se vzdali až v říjnu 1961 poté, kdy jim byl přidělen, rovněž jako příděl, domek k datu 1.10.1961, a to na základě již dřívější žádosti manželů K.

Z výše uvedeného lze dospět k závěru, že v daném případě se nejednalo o restituční titul uvedený v ust. § 6 odst. 1 zákona o půdě, jak to ostatně konstatoval v napadeném rozsudku Krajský soud v Plzni, neboť ze svědeckých výpovědí i listinných důkazů citovaných ve stížnosti napadených rozhodnutích nelze prokázat, že původní vlastníci předmětných nemovitostí tyto předali v roce 1961 státu v důsledku politické perzekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Je možno souhlasit s názorem, že soukromě hospodařící zemědělci byli v padesátých letech vystavováni nátlaku, jehož smyslem bylo přinutit je ke vstupu do J. Jak však bylo zjištěno, snahou přídělců bylo po jejich vyloučení z J. předat příděl, nejprve zemědělskou půdu, kterou v důsledku zásahů ze strany místního J. i mocenských orgánů nezvládali obhospodařovat tak, jak jim to ukládaly výrobní úkoly, a později i celou nemovitost do vlastnictví státu. Důvodů pro toto jednání bylo v rámci řízení zjištěno několik (nevyhovující hygienické podmínky, špatné mezilidské vztahy), žádný z nich však nenaplňoval znaky ust. § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. "Výměnou" za dům, včetně pozemku a zahrady požadovali přídělci přidělení jiného domu, pozemku a zahrady v téže obci, ve stejné ceně. Této žádosti bylo sice po delší době vyhověno (jak to ostatně podotýká v dopise ze dne 7.3.1969 B. K.), ale přesto se přídělce cítil tímto zdlouhavým vyřizováním své žádosti poškozen.

Ze všech těchto důvodů nezbývá, než souhlasit se závěrem ohledně skutkových i právních zjištění jak místně příslušného pozemkového úřadu, tak i Krajského soudu v Plzni, že předmětné nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelky domáhaly, nepřešly na stát v roce 1961 od původních vlastníků v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ( zákona o půdě), když je nutno zdůraznit, že Ústavní soud nezjistil v průběhu pravomocně skončeného řízení tvrzené porušení y a y.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 24. dubna 2001