Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 116/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené JUDr. L. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, čj. - 138,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem ze dne 19. 2. 2001 se stěžovatelka domáhá vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, čj. - 138, jako rozhodnutí, které odporuje a násl. d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y ČR, zejména tím, že odvolací soud provedl dokazování v extrémním rozporu s ustanovením

a jeho právní závěry jsou v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nesouhlasí s tím, že soud se nezabýval zjištěním existence samotného žalovaného nároku s odkazem, že nárok je promlčen. Má za to, že uznání námitky promlčení je možné ze strany soudu teprve tehdy, když nepochybně zjistí skutkovou a právní podstatu sporu.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000 vyplývá, že tento soud podle potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 11. 1999, čj. - 82, kterým byla z důvodu promlčení nároku zamítnuta žaloba žalobkyně - stěžovatelky - vůči žalovanému J. P. o zaplacení Kč 372 708,43 s přísl., z titulu jejího podílu na náhradách za živý a mrtvý inventář, které na základě zákona o půdě byly povinnou osobou vydány ve výši Kč 745 416,86 jen jedné z oprávněných osob, a to jejímu bratrovi - žalovanému - který jí (jako druhé oprávněné osobě) podíl jí náležející nepředal. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, s přihlédnutím ke skutkovým tvrzením stěžovatelky, že žalovaný si bez jejího svolení a vědomí ponechal pro sebe část jejího podílu z poskytnutých náhrad za živý a mrtvý inventář, dospěl k názoru, že tato skutková tvrzení je třeba posuzovat podle hmotněprávní úpravy vztahující se na bezdůvodné obohacení, neboť pokud by skutečnosti tvrzené žalobkyní - stěžovatelkou - byly prokázány, žalovaný by se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ( obč. zákoníku). Plněním by se mu dostalo majetkové hodnoty, kterou bez právního důvodu přijal ( obč. zákoníku). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení obč. zákoníku, ve kterém je upraveno promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že subjektivní promlčecí doba začala žalobkyni běžet v měsíci prosinci 1993 a její konec připadl na tentýž měsíc v roce 1995. Jestliže žaloba došla soudu až dne 30. 7. 1997, tedy po uplynutí uvedené doby, došlo k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Na tomto závěru dle odvolacího soudu nemůže nic změnit běh objektivní promlčecí doby a výtka žalobkyně, že soud prvního stupně nezohlednil, že se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení, nemůže najít své opodstatnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zamítl žalobu pro důvodně vznesenou námitku promlčení. Další věcné posuzování nároku (zda k bezdůvodnému obohacení došlo či nikoli) bylo nadbytečné, stejně tak i dokazování navrženými důkazy.

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti generelně nezasahuje do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nevykonává právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu článků 36 a násl. d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Soudní moc, tak jak je konstituována u ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( ). Pokud jde o občanské soudní řízení, v ustanovení

je stvrzena zásada tzv. volného hodnocení důkazů a v ustanovení se stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navržených důkazů provede.

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 7. 11. 2000 se vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jeho rozhodnutí a v jeho postupu ani v postupu soudu prvního stupně neshledal namítané porušení y ČR, d ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecným soudům nelze z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic vytknout.

Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů Krajského soudu v Praze, potvrzující zamítnutí žaloby soudem prvního stupně pro důvodně vznesenou námitku promlčení, bez dalšího věcného posuzování stěžovatelkou uplatněného nároku.

Ze všech uvedených důvodů bylo nutno posuzovat návrh ústavní stížnosti jako návrh zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu