Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 201/01

Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.H., zastoupené Mgr. M.N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2000, sp.zn. , a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. září 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2000 ( -30), jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně (Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. září 2000 - 1 E 227/2000-23), o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti, které jsou jejím výlučným vlastnictvím, pro pohledávku za vedlejším účastníkem, bývalým manželem stěžovatelky. Dle tvrzení stěžovatelky soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané d, a to jejím a právo vlastnit majetek zaručený d, a současně byl porušen

y ČR, který ukládá soudům, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzení porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, po zvážení všech skutečností plynoucích z obsahu ústavní stížnosti, zejména rozsudku Krajského soudu v Praze ( -20) a usnesení soudu I. stupně (Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. září 2000 - 1 E 227/2000-23), dospěl k závěru, že podaný návrh není důvodný. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky v nedostatku aktivní legitimace oprávněného, neboť pravomocné soudní rozhodnutí, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti, které byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví, ve prospěch jiného subjektu, než který byl oprávněným z vykonávaného rozsudku bez toho, aby bylo prokázáno, že na tento subjekt přešlo právo z rozhodnutí obecného soudu I. stupně (Okresní soud v Kolíně ze dne 13. 5. 1997 - -61). Stěžovatelka ve svých námitkách proti usnesení soudu I. stupně (Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. září 2000 - 1 E 227/2000-23), o nařízení soudcovského zástavního práva na nemovitosti, uvedla jiné důvody, než které jsou obsahem ústavní stížnosti, ale nedostatek v označení subjektu oprávněného neuvádí.

Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaných stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních obecnými soudy, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR. Ústavní soud neshledal v posuzované věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a jejich skutkovými zjištěními, je nepřípustné zabývat se novými návrhy na provedení dokazování. Odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka vznesla proti napadenému rozhodnutí obecného soudu I. stupně. Především nutno opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a z tohoto hlediska nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto postupují v souladu s obsahem d.

Poněvadž nebylo zjištěno, že by se označený obecný soud v řízení a rozhodnutí dostal do rozporu s ústavními principy řádného a stanoveného postupu, když po provedeném řízení a hodnocení důkazů nevyhověl odvolání stěžovatelky proti nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti, byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 26. dubna 2001