Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 49/01

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti B. B., zastoupené JUDr. J. T., CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2000 č. j. -110, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2000, č. j. -91, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 11. 1. 2001 domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2000, č. j. -110, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2000, č. j. -91, s tím, že podle jejího přesvědčení v právní věci o vyklizení bytu, bylo jak v odvolacím řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně, porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), právo na soudní ochranu podle y a obecné soudy ve svých rozhodnutích současně porušily zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu a nesprávně aplikovaly . Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti žádala o odložení vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření a spis Obvodního soudu pro Prahu 1, vyjádření Městského soudu v Praze a vyjádření vedlejšího účastníka řízení - D.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 2. 2001 plně odkázal na odůvodnění všech rozhodnutí., která byla tímto soudem ve věci vydána.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 7. 3. 2001 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl, pokud Ústavní soud neshledá důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti, aby tuto po projednání zamítl.

Vedlejší účastník řízení - D. - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 3. 2001 odmítl vývody podané v ústavní stížnosti s tím, že napadenými rozhodnutími ani samotným řízením nebyla stěžovatelka zkrácena na svých ústavně zaručených právech.

Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle y ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 y vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení , respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 7).

Pokud stěžovatelka namítá porušení , Ústavní soud konstatuje, že tento článek y stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatelky postupem soudu porušeno nebylo. Uvedený článek y zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá i y, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zásada rovnosti účastníků neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Stěžovatelka kromě pouhých tvrzení nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvracela to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, která jsou zaručena u ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle y ČR.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.

Pro odmítnutí ústavní stížnosti nezabýval se již Ústavní soud návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2000, č. j. -91 ( , o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. 4. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu