Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32108.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 391/98
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J.Š., zastoupeného JUDr. Z.N., směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 1998, čj. 17 Co 22/98 -51, takto:
N á v r h s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel podal dne 7. 9. 1998 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 1998, čj. 17 Co 22/98 -51, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 9. 1997, čj. 12 C 196/94 -40. Navrhovatel tvrdil, že těmito rozsudky byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.zn. 12 C 196/94 a z něj zjistil, že stěžovatel podal dne 19. 4. 1994 v rámci řízení o povolení výpovědi z bytu, vzájemný návrh o určení neplatnosti dohody o vydání 1/2 nemovitostí v návrhu specifikovaných. Dohodu uzavřela podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , Y.S., jako oprávněná osoba, s BP, jako osobou povinnou. Stěžovatel namítal, že Y.S. nesplňovala v době uzavření dohody podmínky stanovené zákonem pro vydání nemovitostí. Ze skutečnosti, že Y.S. požádala soud o vyslovení souhlasu k výpovědi z bytu, ve kterém navrhovatel bydlí, navrhovatel vyvodil svůj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zmíněné dohody o vydání nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. 8. 1996, čj. 12 C 196/94 -18, žalobu zamítl, což odůvodnil tím, že Y.S. získala státní občanství USA 19. 7. 1955, tedy v době, kdy podle "Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy" č. 169/1929 Sb. (dále jen "Úmluva o naturalizaci"), kdy s ohledem na válečný stav nepozbyla automaticky státní občanství ČSR; splňovala tedy podmínku státního občanství, vyžadovanou zákonem č. 87/1991 Sb. Pokud jde o podmínku trvalého pobytu na území ČR, soud se zkoumáním této podmínky s ohledem na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., nezabýval.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel odvoláním, v němž namítal, že soud se nedostatečně zabýval otázkou, zda na dobu, kdy Y.S. nabyla státního občanství USA, bylo možné aplikovat čl. I. Úmluvy o naturalizaci.
Městský soud v Praze dne 29. 4. 1997 rozsudkem, čj. 17 Co 136/97 -31, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň soud zavázal k tomu, aby nejprve vyřešil otázku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Rovněž se měl blíže zabývat výkladem Úmluvy o naturalizaci.
Obvodní soud pro Prahu 7 následně rozsudkem ze dne 2. 9. 1997, čj. 12 C 196/94 -40, žalobu opakovaně zamítl. V odůvodnění uvedl, že pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu navrhovatele na určení neplatnosti smlouvy o vydání nemovitosti, je zájem dán. V případě, že by dohoda byla neplatná, neměla by Y.S. dostatek právní legitimace k vedení sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Pokud jde o otázku pozbytí státního občanství ČSR, soud dospěl k závěru, že Y.S. s ohledem na čl. I Úmluvy o naturalizaci nabytím státního občanství USA v roce 1955 nepozbyla státního občanství ČSR.
Tento rozsudek opět napadl navrhovatel odvoláním. V něm opakoval argumenty uvedené již v prvém odvolání. Zároveň navrhl připustit dovolání v otázce výkladu Úmluvy o naturalizaci.
Městský soud v Praze dne 21. 5. 1998 rozsudkem, čj. 17 Co 22/98 -51, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, avšak s jiným právním názorem. V odůvodnění uvedl, postavení nájemce bytu není nijak ohroženo tím, zda restituce proběhne nebo nikoliv, tj. zda vlastnictví nemovitosti (domu) bude beze změny nebo zda dům bude vydán. Dát nájemci výpověď z bytu může kterýkoli pronajímatel a nájemce se může zákonnými prostředky bránit bez ohledu na to, kdo je pronajímatelem. Z těchto důvodů proto odvolací soud neshledal dostatek právního zájmu na straně navrhovatele. Zároveň soud nepřipustil dovolání v otázce výkladu Úmluvy o naturalizaci, neboť odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, protože nebyla pro rozhodnutí věci právně významná.
Navrhovatel napadl uvedený rozsudek dovoláním. Přípustnost dovolání odvozoval od ust. § 238 odst. 1 písmeno a), ust. § 239 odst. 2 a § 241 odst. 3 písmeno b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř. "). Vada řízení měla spočívat v tom, že nesprávným postupem soudu byla navrhovateli odňata možnost jednat před soudem. Soud totiž jednal v nepřítomnosti navrhovatele a jeho právního zástupce, kteří se k jednání nedostavili, ačkoliv doručení měl vykázáno pouze právní zástupce navrhovatele. Dále navrhovatel namítal nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o jeho naléhavý právní zájem a skutečnost, že se odvolací soud nezabýval výkladem Úmluvy o naturalizaci.
Nejvyšší soud ČR dne 8. 11. 2000 usnesením, čj. 28 Cdo 1051/99 -81, dovolání odmítl, s poukazem na to, že v souzeném případě nebyly dány důvody, pro které o.s.ř. dovolání připouští.
Rozsudek Městského soudu v Praze dne 21. 5. 1998, čj. 17 Co 22/98 -51, napadl navrhovatel i ústavní stížností, ve které namítal, že jednáním Městského soudu v Praze v uvedené věci došlo k porušení jeho základního práva daného čl. 90 Ústav y, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Uváděl přitom argumentaci shodnou s argumentací uvedenou v současně podaném dovolání, s výjimkou návrhu na výklad Úmluvy o naturalizaci.
Ústavní soud si, ve smyslu ust. § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření Městského soud v Praze. Ten poukázal na to, že odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu odlišně od soudu I. stupně. Jde o otázku právní. Protože již její vyřešení postačilo k meritornímu rozhodnutí, nezabýval se dalšími otázkami, které byly pro rozhodnutí irelevantní.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR.
Navrhovatel především namítá, že postupem Městského soudu byly porušeny čl. 90 Ústav y a čl. 36 Listin y, které upravují tzv. právo na spravedlivý proces. Judikatura Ústavního soudu je v tomto směru konstantní a vychází z toho, že obsahem zmíněného základního práva je nejen možnost každého obrátit se stanoveným postupem na nezávislý a nestranný soud, ale také to, že soud v rámci řízení musí striktně dodržovat procesní pravidla, v rámci civilního řízení daná občanským soudním řádem . Své rozhodnutí musí soud řádně a přesvědčivě zdůvodnit. V souzeném případě se tak stalo. Městský soud se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu navrhovatele na určovací žalobě a podle názoru Ústavního soudu, přesvědčivě a tedy ústavně konformním způsobem, zdůvodnil, proč tento zájem není dán. Navrhovatel v ústavní stížností pouze polemizuje s argumentací Městského soudu, aniž by předložil jediný ústavně relevantní argument, který by jeho názor podpořil. Namítané porušení základního práva tu Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o namítané porušení článku 38 odst. 2 Listin y, podle něj má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel se pravidelně účastnil jednání před soudy, bylo mu umožněno předkládat důkazy a vyjadřovat se k důkazům předloženým protistranou. Je pravdou, že o jednání, nařízeném na den 21. 5. 1998, byl vyrozuměn pouze právní zástupce stěžovatele, kterému bylo vyrozumění doručeno dne 27. 4. 1998. Na tomto jednání však šlo jen o posouzení právních otázek, odvolací soud neprováděl žádné další dokazování. Navrhovatel ostatně ani v ústavní stížnosti nenamítal, že by na tomto jednání nějaké nové důkazy chtěl předložit. Na jednání tedy nebylo třeba přítomnosti navrhovatele a skutečnost, že o jednání byl řádně vyrozuměn jen jeho právní zástupce, nelze v daných souvislostech považovat za postup, jímž byla odňata účastníkovi možnost jednat před soudem. Jestliže se řádně obeslaný advokát jednání bez omluvy nezúčastnil a ani nepožádal o odročení jednání, nelze soudu vyčítat, že za těchto okolností ve věci jednal.
Je tedy zřejmé, že postupem Městského soudu v Praze nebyla porušena navrhovatelova základní práva, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústav y.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senát u