Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 174/01

Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K.K., zastoupeného JUDr. P.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000 ( -99) a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2000 ( -77), kterými byla zamítnuta žaloba na uhrazení směnečné sumy ve výši 4,966.736,- Kč s příslušenstvím, a tvrdil, že oba jmenované soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo dané d, a to jejím a dále y ČR a d.

Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzení porušení (ústavně zaručených) jejich práv, ale polemizuje se závěry obecných soudů a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud po zvážení všech skutečností plynoucích ze spisového materiálu, a to z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Hradci Králové (Sm 297/98, ), dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaných stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních obecnými soudy, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR. Ústavní soud neshledal v posuzované věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a jejich skutkovými zjištěními, je nepřípustné zabývat se novými návrhy na provedení dokazování (zásada iura novit curia). Především nutno opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a z tohoto hlediska nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto postupují v souladu s obsahem d.

Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Poněvadž nebylo zjištěno, že by se označený obecný soud v řízení a rozhodnutí dostal do rozporu s ústavními principy řádného a stanoveného postupu, když po provedeném řízení a hodnocení důkazů nevyhověl žalobě stěžovatele, uplatňující nárok na zaplacení peněžité částky, byl návrh jako zjevně neopodstatněný, v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. dubna 2001