Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 458/2000

Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, čj. -50,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), ze dne 12. 3. 1999, čj. 6493/92, R IV 27/99, jímž tento správní orgán rozhodl podle ust. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), tak, že stěžovatelce nevzniká vlastnictví k nemovitostem specifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Byla tak porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), věta prvá, y ČR , , , , , d (dále jen " ").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci. Dle jejího přesvědčení při rozhodování o jejím nároku uplatněném podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě nebylo postupováno zákonným způsobem, neboť Krajský soud v Praze, který přezkoumával rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu, vydaného dle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě, nepřezkoumával zákonnost správního rozhodnutí, ale přehodnocoval jeho věcnou správnost. Další porušení zákona spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že přezkoumání dříve učiněného rozhodnutí je ovládáno dispoziční zásadou. Soud se zákonností takového rozhodnutí může zabývat pouze za předpokladu, že účastník navrhne přezkum takového rozhodnutí a zároveň uvede, v čem spatřuje nezákonnost takového rozhodnutí, což v daném případě žádný z účastníků neučinil. Důsledkem jednání soudu je skutečnost, že restituce předmětných nemovitostí se neřídí zákonem o půdě, ale na druhé straně se stěžovatelka nemůže domáhat restituce předmětných nemovitostí novým návrhem podle , ve znění pozdějších předpisů, neboť soud již jednou o tomto jejím návrhu rozhodl.

Z předložených příloh a připojeného spisu Okresního úřadu Příbram, pozemkového úřadu, sp. zn. 6493/92, R IV 27/99, spisu Městského soudu v Praze sp. zn. , a spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila ve lhůtě svůj nárok podle ustanovení § 9 odst.1 zákona o půdě u pozemkového úřadu a s výzvou na vydání nemovitostí se obrátila na povinnou osobu, společnost Kamenoprůmysl H., s. p., která zaslala dne 26. 11. 1996 pozemkovému úřadu žádost o prošetření způsobu restituce pozemků dotčených těžbou granodioritu ve stanoveném dobývacím prostoru H. I a navrhla, aby místo vyžadovaných pozemků byly stěžovatelce vydány náhradní pozemky. Následně pozemkový úřad k návrhu stěžovatelky vydal dvě rozhodnutí a to dne 9.1.1997, čj. 6493/92, R IV 1/97, dne 17. 2. 1997, č.j. 6493/92, R IV 8/97, jimiž rozhodl, že stěžovatelka je vlastnicí předmětných nemovitostí. Proti rozhodnutím podala opravný prostředek povinná osoba.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 1997, čj. -33, zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 9. 1. 1997, rozsudkem ze dne 15. 4. 1997, čj. -20, zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 17. 2. 1997 a věc shodně vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. V odůvodnění svých rozhodnutí pak shodně uvedl, že vzhledem k pochybnostem o tom, zda se na předmětné nemovitosti vztahuje , je třeba tuto spornou otázku ve smyslu ustanovení zákona o půdě postoupit k rozhodnutí příslušnému ústřednímu orgánu státní správy republiky. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 12. 1. 1998, čj. 1454/97-3152, ve znění rozhodnutí o rozkladu Ministra zemědělství ze dne 25. 5. 1998, čj. 2168/98-1000, bylo rozhodnuto tak, že na žádané nemovitosti se vztahuje . Za rozhodné byly považovány záznamy v pozemkové knize o charakteru pozemků v době odnětí původnímu vlastníkovi. Následně pak pozemkový úřad dne 29. 7. 1998, čj. 6493/92, R IV 72/98, rozhodl, že stěžovatelka je vlastnicí předmětných nemovitostí. Rozhodnutí napadla povinná osoba dne 28. 8. 1998 opravným prostředkem, ve kterém napadla jak rozhodnutí pozemkového úřadu, tak i podkladové rozhodnutí vydané podle ustanovení zákona o půdě a u jednání před soudem dne 27. 10. 1998 navrhla zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu s tím, že na rozdíl od pozemkového úřadu není soud vázán rozhodnutím ústředního orgánu státní správy republiky. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 1998, čj. -20, zrušil napadené rozhodnutí. V odůvodnění pak uvedl, že nesdílí závěry shora citovaných rozhodnutí ústředních orgánů státní správy republiky, poněvadž nerespektují platnou právní úpravu obsaženou v ustanovení a zákona o půdě. Ke dni účinnosti zákona o půdě byly žádané pozemky v naprosté většině vedeny v kultuře těžba surovin, ostatní plocha, proto nemohly tvořit součást zemědělského půdního fondu, podobně lesního půdního fondu. V této souvislosti nepovažoval soud ani dva pozemky č. p. 710 a č. 696 označené jako lesní pozemky za pozemky spadající do působnosti zákona o půdě, protože byly původním vlastníkem označeny jako lomové, nemohou být určeny trvale k plnění funkce lesa, když se nachází v prostoru starého důlního díla. Z těchto důvodů se ustanovení zákona o půdě na tyto pozemky nevztahuje. Z hlediska ustanovení zákona o půdě to znamená, zda se jedná o nemovitosti, které byly v době odnětí vlastnického práva užívány k účelům vyjmenovaných v zákona o půdě, dospěl soud k závěru, že se na pozemky nevztahuje, neboť předmětné pozemky byly znárodněným podnikem Kamenické závody, dříve Ing. V., a. s., se sídlem v Praze, užívány k provozu kamenolomu nebo byly k provozu kamenolomu určeny, v době znárodnění tvořily podstatu jmenovaného znárodněného podniku. Soud vrátil věc pozemkovému úřadu k rozhodnutí a ten vázán právním názorem soudu ve smyslu ustanovení rozhodl dne 12. 3. 1999, čj. 6493/92, R IV 27/99, tak, že stěžovatelce nevzniká vlastnické právo k nemovitostem, specifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podala opravný prostředek stěžovatelka. Městský soud v Praze pak rozsudkem z 24. 5. 2000, čj. -50, výše uvedené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění pak soud konstatoval, že krajský soud postupoval v souladu s ustanovením , pokud přezkoumal podkladové rozhodnutí vydané podle zákona o půdě. Pokud stěžovatelka brojí proti právnímu názoru Krajského soudu v Praze, že nemovitosti nespadají do působnosti zákona o půdě, byl správní orgán vázán právním názorem Krajského soudu v Praze. Městský soud v Praze není ve vztahu ke Krajskému soudu v Praze soudem nadřízeným, ale je soudem na stejné funkční úrovni jako tento soud, a proto mohl zkoumat prakticky jen to, zda se pozemkový úřad po zrušení svého rozhodnutí řídil při vydání nového rozhodnutí právním názorem Krajského soudu v Praze, vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Vzhledem k tomu, že pozemkový úřad postupoval v souladu s ustanovením a řídil se závazným právním názorem Krajského soudu v Praze, Městský soud v Praze rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsoben přezkumu podkladového rozhodnutí a tvrzené porušení dispoziční zásady v řízení .V této souvislosti je třeba konstatovat shodně s napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, podle zákona o půdě je rozhodnutím předběžné povahy, které je ve smyslu ustanovení ze samostatného přezkumu vyloučeno. Podle ustanovení při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu posoudí soud i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní přezkum. Jde tak o povinnost soudu podkladové rozhodnutí přezkoumat. Je nepochybné, že i na přezkum takového rozhodnutí se vztahuje dispoziční zásada. V daném případě princip této zásady porušen nebyl, neboť ve svém opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 9. 1. 1997 povinná osoba napadá i zákonnost podkladového rozhodnutí. Pokud se týká rozsahu přezkumu napadeného správního rozhodnutí, včetně podkladového rozhodnutí, Krajský soud v Praze v řízení o opravném prostředku je přezkoumal jen v rozsahu a z důvodů uplatněných v opravném prostředku. Městský soud v Praze, jehož rozsudek je napaden ústavní stížností, pak již jen k opravnému prostředku stěžovatelky mohl v rámci svého rozhodnutí pouze vyjádřit souhlas s postupem Krajského soudu v Praze podle ustanovení a konstatovat, že v jeho pravomoci je již pouze zkoumat, zda se pozemkový úřad při svém rozhodnutí řídil závazným stanoviskem Krajského soudu v Praze, neboť není soudem nadřízeným ve vztahu k tomuto soudu. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně konstatuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nepřísluší mu znovu hodnotit důkazy provedené obecnými soudy, správními orgány, nebo je doplňovat svými úvahami, a to ani v případech, kdyby s takovým hodnocením sám nesouhlasil, nemůže z hlediska svého určení nahradit chybějící Nejvyšší správní soud v procesu přezkumu správních rozhodnutí. Pouze v případě, kdy právní závěry soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, bylo by možné takové rozhodnutí považovat za rozhodnutí vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Takové porušení však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z y a s tímto článkem související Úmluvy, y ČR ani nedošlo k porušení základních principů spravedlivého procesu zakotvených v , y, když rozhodnutí správního orgánu bylo k návrhu stěžovatelky přezkoumáno soudem podle části páté, hlavy třetí ve stanovených mezích odst 3 y ČR, , y. Pro úplnost je třeba dodat, že s ohledem na předmět ústavní stížnosti vymezený jejím petitem, nehodnotil Ústavní soud rozhodnutí ve správním řízení ve vztahu k rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami, které celému řízení předcházelo..

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu