Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 271/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H., spol. s r. o., zast. JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 5. 5. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 5. 5. 1999. V ústavní stížnosti uvedla, že je českou právnickou osobou zapsanou do obchodního rejstříku. Společnost se zabývala výrobou a balením zboží z melaninu. Za tímto účelem dovážela ze zahraničí jak surovinu melanin, tak hotové výrobky. Při dovozu stěžovatelka platila řádně a včas daň z přidané hodnoty a clo. V daňových přiznáních na příslušné období, ve kterých k dovozům docházelo, uplatňovala v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Nadměrný odpočet byl na základě těchto daňových přiznání stěžovatelce vrácen Finančním úřadem Brno - venkov. Ve dnech 25. 9., 1. 10., 3. 10 a 10. 10. 1996 provedl finanční úřad u stěžovatelky kontrolu daně z přidané hodnoty za období září - prosinec 1994. Touto kontrolou bylo zjištěno, že na některých jednotných celních deklaracích, které byly v tomto případě daňovými doklady, byla celním deklarantem mylně uvedena daňová identifikační čísla, která patřila společnosti H., spol. s r. o. Finanční úřad na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že stěžovatelka nedoložila uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty daňovými doklady. Na základě toho pak vyměřil stěžovatelce dodatečným platebním výměrem daň z přidané hodnoty ve výši 2 077 279 Kč. Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím, č. j. FŘ 3425/130/1997, ze dne 4. 9. 1997, zamítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten svým rozsudkem, sp. zn. , ze dne 5. 5. 1999, žalobu zamítl.

V rozhodnutí soudu spatřuje stěžovatelka porušení svých základních práv, zaručených jí u ČR a d, a to zejména , 4 a 9 odst. 3 y ČR a d.

Jak dále uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, je nespornou skutečností, že ustanovení , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, výslovně stanovilo, že plátce daně nemá nárok na odpočet daně, pokud nedoloží oprávněnost tohoto nároku daňovým dokladem nebo zjednodušeným daňovým dokladem a pokud přijatá zdanitelná plnění nepoužije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. Je také nespornou skutečností, že jednotné celní deklarace nesplňovaly náležitost daňového dokladu. Tuto vadu se však stěžovatelka pokoušela odstranit tím, že se u Celního úřadu - BVV snažila vyvolat obnovu řízení, kdy měla být na celních deklaracích opravena daňová identifikační čísla. Na základě jednání finančního úřadu však nakonec k opravení daňových identifikačních čísel nedošlo. Stěžovatelka je přesvědčena, že z hlediska materiální stránky splnila všechny daňové povinnosti a nijak nezkrátila daňové příjmy státu. Jestliže tedy nyní správce daně vymáhá zpět přiznaný daňový odpočet pouze na základě čistě formální chyby, postupuje v rozporu s ust. a 7 , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, tedy v rozporu se základními zásadami daňového řízení. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím soudu bylo porušeno její právo obsažené v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i d, neboť se de facto jedná o povinnost platit daň, kterou žádný zákon nestanovuje.

Krajský soud v Brně k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že zastává názor, že nebyla porušena práva stěžovatelky tak, jak jsou specifikována v ústavní stížnosti. Finanční ředitelství v Brně ve svém vyjádření uvedlo, že plátce daně má nárok na odpočet daně pouze za určitých zákonem stanovených podmínek. Jednou z těchto podmínek je rovněž doložení oprávněnosti tohoto nároku daňovým dokladem ( z. č. , o dani z přidané hodnoty, pro daný případ ve znění platném do 31. 12. 1994, před novelou provedenou ). Daňovým dokladem při dovozu zboží, kterým lze dokládat oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, může být pouze takové písemné celní prohlášení (JCD), které obsahuje veškeré náležitosti stanovené zvláštními předpisy (z. č. , vyhl. č. ). Jednotné celní deklarace, které obsahují v odstavcích 8 a 14 daňové identifikační číslo jiného subjektu, nejsou v souladu s ustanovením bodů 17 a 24 přílohy č. 7 vyhl. č. , pro daný případ ve znění platném od 15. 7. 1994 do 9. 5. 1995, a nelze je považovat za daňový doklad ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka tak podle názoru Finančního ředitelství v Brně nesplnila všechny podmínky, které zákon vyžaduje pro možné uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a pro úplnost dodává, že oním deklarantem, který do předmětných jednotných celních deklarací nesprávné údaje uvedl, byla sama stěžovatelka.

II.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudku obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší (jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu). Stejně tak skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Taková porušení obecných právních předpisů aplikovaných v dané daňové věci, která by současně znamenala porušení základních práv a svobod stěžovatelky, však Ústavní soud neshledal.

Je nespornou skutečností, že daňový subjekt nedoložil řádnými daňovými doklady oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Zvláštní předpisy stanoví, jaké náležitosti má mít takový daňový doklad, v daném případě jednotná celní deklarace. Jestliže zvláštní předpisy stanoví, jaké náležitosti má taková jednotná celní deklarace obsahovat, a příslušné orgány státní správy tyto náležitosti pro uznání nároku daňového subjektu vyžadují, nelze v jejich postupu spatřovat porušení práv daňového subjektu, natož práv ústavně zaručených. Stěžovatelka uvedla v písemném celním prohlášení (jednotná celní deklarace) daňové identifikační číslo jiného subjektu a následně se i přesto domáhala uznání svého nároku. Jak však obecný soud správně uvedl v odůvodnění svého rozsudku, takový doklad je vnitřně rozporný, neboť nelze na jisto zjistit, kterému subjektu svědčí. Stejným způsobem by mohl uplatňovat nárok na odpočet daně ten subjekt, jemuž svědčí daňové identifikační číslo s tím, že omylem uvedl obchodní jméno a sídlo jiného subjektu. Lze tedy uzavřít, že do pro sebe nevýhodné situace se stěžovatelka dostala vlastním pochybením, a postupem Krajského soudu v Brně k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl. Z téhož důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Finančního úřadu Brno - venkov.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 20. dubna 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu