Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 17/01

Ústavní soud rozhodl soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. P. J. a RNDr. M. J., obou zastoupených JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. , usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 8. 1. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 9. 1. 2001.

Podaným návrhem se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jsou toho názoru, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v d. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že k porušení základního práva na spravedlivý proces došlo tím, že obecné soudy zdůvodnily nepřípustnost dovolání samotným pochybením stěžovatelů, kteří měli podle mínění obecných soudů vědět, že svědka v cizině je možné dopátrat a předvést ze zákona. Stěžovatelé rovněž namítají porušení ustanovení o podmínkách obnovy řízení, neboť obecné soudy neprovedly jimi navržený výslech svědkyně JUDr. K. Právě výslech této svědkyně je však tím důkazem, na základě kterého by bylo možno zvážit, zda je návrh na povolení obnovy řízení důvodný či nikoliv. Tím, že jim obecné soudy nedaly možnost prokázat důvodnost jejich návrhu na povolení obnovy řízení, protože odmítly tuto svědkyni, jejíž výslech v původním řízení nemohli navrhnout, došlo k procesnímu pochybení soudů zásadního významu.

Z obsahu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé (v řízení žalovaní) se návrhem ze dne 22. 1. 1999 domáhali vydání rozhodnutí, jimž by soud povolil obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. s tím, že jsou zde nové důkazy, jichž nemohlo být bez jejich viny použito v řízení původním (jednalo se o výslech žalobců a žalované event. její právní zástupkyně ke zjištění, zda žalovaná skutečně souhlasila s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí, zda v tomto směru byla dána a jasně projevena vůle žalované a důkaz vyjádřením katastrálního úřadu nebo výslechem odpovědného pracovníka k potvrzení nekompatibility plné moci žalovanou vystavené s plnou mocí potřebnou pro převod nemovitosti určitému kupci za určitou cenu). Z obsahu tohoto usnesení je dále patrno, že stěžovatelé jako důvod obnovy řízení uvedli i skutečnost, že v řízení původním nemohla být vyslechnuta jako svědek JUDr. K. s tím, že tato svědkyně původně svědectví odmítla a posléze se přestěhovala, takže po jistý čas nebyla známa její adresa, nyní je však její adresa známa a svědkyně je ochotna svědčit. Obvodní soud pro Prahu 4 po provedení a zhodnocení všech navržených důkazů však dospěl k závěru, že návrh na obnovu řízení není důvodným a návrh stěžovatelů na obnovu řízení zamítl. K důkazu výslechem svědkyně JUDr. K. uvedl, že nejde o důkaz nový ani důkaz oproti stavu v původním řízení nyní nově objektivně proveditelný.

Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, v němž namítali, že provedení důkazů svědectvím JUDr. K. nemohli dříve navrhnout nejen proto, že jmenovaná nechtěla svědčit, ale hlavně proto, že bydlí v cizině a její adresu neznali. Poukazují zejména na to, že pouhé uvedení jména svědka bez údaje o jeho adrese by nemělo žádnou váhu, a proto mají za to, že bez své viny svědecký výslech jmenované nemohli navrhnout. Navíc podle jejich přesvědčení potřeba výslechu této svědkyně vznikla až v určité fázi odvolacího řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění jeho usnesení je patrno, že se odvolací soud též zabýval otázkou přípustnosti obnovy řízení ve smyslu

Důkaz svědkyně odvolací soud nepovažoval za důkaz, který bez své viny nemohli stěžovatelé v původním řízení použít, popř. důkaz, který v původním řízení nemohl být proveden. Návrhu stěžovatelů na připuštění možnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s tím, že své usnesení nepovažuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze svým usnesením ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , zamítl, neboť neshledal v uvedené věci dovolání přípustné.

Z předložených rozhodnutí a připojeného soudního spisu sp. zn. Ústavní soud zjistil, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , které nabylo právní moci, bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelů dne 28. dubna 2000 a usnesení Nejvyššího soudu ČR mu bylo doručeno dne 13. listopadu 2000.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ). Takovýmto rozhodnutím v tomto případě je, když dovolání Nejvyšší soud ČR shledal nepřípustným, ústavní stížností napadené pravomocné usnesení Městského soudu v Praze, jež bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelů dne 28. dubna 2000. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu však Ústavnímu soudu ve shora uvedené zákonné lhůtě nedošla. Proto nezbylo než předmětnou stížnost pokládat za opožděnou.

Soudce zpravodaj musel proto návrh ústavní stížnosti stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako opožděnou odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul

soudce Ústavního soudu