Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 111/01

Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.Z., zastoupeného JUDr. M.D., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. , a rozhodnutí Magistrátu ze dne 28.července 1999, čj.MHMP 56748/1999/DOP-R 4/JK/60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,, , odst. 4 zákona], s výjimkou nepředložení zvláštní plné moci k zastupování v řízení před Ústavním soudem, brojí stěžovatel proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2000 () a tvrdí, že uvedeným rozhodnutím obecného soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí správního orgánu - Magistrátu ze dne 28. července 1999 MHMP 56748/1999/DOP-R 4/JK/60, kterým byl stěžovatel, ve spojení s rozhodnutím O.ú. MčP., ze dne 16. června 1999 (R 3186/98), uznán vinným ze spáchání přestupku podle , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích) a byla mu uložena pokuta ve výši 6 000,- Kč, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu pohybu (d) a právo na svobodu projevu (d) tím, že byl uznán vinným ze spáchání uvedeného přestupku, ačkoli provozoval hudební produkci na soukromém pozemku (v podloubí KB se souhlasem její ostrahy) a nešlo tedy

o zábor veřejného prostranství podle , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pozemních komunikacích); prostory užívané stěžovatelem k jeho produkci nebyly tedy místní komunikací, nýbrž účelovou komunikací. Nadto stěžovatel namítá, že obecný soud nepřihlédl k tomu, že jednání stěžovatele nemohlo naplnit materiální stránku přestupku dle zákona o přestupcích a v této souvislosti předkládá vyjádření doc. T., v němž jmenovaný uvádí, že výskyt hudebníků na ulici je obvyklý jev, který obohacuje každodenní život města. Stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle d je svoboda pohybu a pobytu zaručena. Podle d jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Svobodou pohybu, obsaženou v d, se rozumí oprávnění jakékoliv fyzické osoby pohybovat se po území České republiky, tzn. její právo navštívit jakékoli místo uvnitř státu, pokud zvláštní zákon podle odst. 3 d nestanoví omezení. Svoboda projevu podle

patří svou povahou mezi práva politická, která zaručují možnost účasti na politickém životě státu. Stěžovatel sice tvrdil, že tato ustanoveníd byla porušena rozhodnutími orgánů veřejné moci, avšak jejich porušení blíže nerozvedl. Základem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s právním hodnocením jeho jednání orgány veřejné moci a posouzením, zda naplnil skutkovou podstatu přestupku [ zákona o přestupcích]. K porušení a d, s ohledem na objekt ochrany těchto článků, jak je shora vyložen, dojít nemohlo.

Obdobně nedůvodná jsou tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, jimiž se bylo nutno zabývat, totiž zda ve věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces podle a násl.d. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo za situace, pokud by byla komukoli v rozporu s d upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu je pak zřejmé, které skutečnosti má za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval ( ). K porušení a násl.d tedy nedošlo.

Přezkum důvodnosti tvrzení stěžovatele, že jeho jednání nemohlo naplnit "materiální stránku přestupku" dle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích, není v pravomoci Ústavního soudu, neboť jak již Ústavní soud dříve vyložil ve svých rozhodnutích, nenáleží mu vykonávat ve vztahu k obecným soudům přezkumnou pravomoc, již proto, že není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

V intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze dovodit, že právní závěry obecného soudu ve věci učiněné nevykazují znaky protiústavnosti. Podle nauky (srov. Č., Z., Š., V.: Komentář k zákonu o přestupcích, včetně textu souvisejících předpisů, LP, 2000, str. 94) jsou veřejným prostranstvím místa, která slouží veřejnému užívání, např. ulice, náměstí, parky, nábřeží, mosty, apod. (viz vyhl. 97/1961 Sb., jež byla zrušena ke dni 21. 11. 2000), do nabytí účinnosti , o obcích (obecní zřízení), tj. do 12. 11. 2000 právní řád ČR legální definici pojmu "veřejné prostranství" postrádal. Účelovými komunikacemi ve smyslu zákona o pozemních komunikacích jsou zejména polní a lesní cesty, tovární nádvoří a vnitrozávodní komunikace (srov. F.P., Zákon o pozemních komunikacích s komentářem a vyhláškou, LP, 1999, str. 27). Ve sporných případech o povaze komunikace rozhoduje obecní (městský) úřad [ uvedeného zákona]. Místními komunikacemi jsou také samostatné chodníky, stezky pro pěší, cyklistické stezky, cesty v chatových oblastech, podchody, lávky, schody, pěšiny, zklidněné komunikace, obytné a pěší zóny apod. ( zákona o pozemních komunikacích ve spojení s vyhl. ).

Ve věci posuzované ústavní stížnosti se tedy jeví názor obvodního soudu, obsažený v napadeném rozhodnutí, dle kterého byl pozemek, na němž stěžovatel rozložil své "hrací skleničky" (a tak jej fakticky zabral), pro svou povahu veřejné prostranství v režimu místní komunikace, jako správný.

Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k předložení zvláštní plné moci.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 cit. zákona).

V Brně dne 5. dubna 2001