Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 20/2000

Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. V. a V. R., obou zastoupených JUDr. P. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 1999 (-113), jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně (Okresního soudu v Trutnově -

-85), o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitosti. Dle tvrzení stěžovatelů obecný soud svým rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu danéd, a to jejím d.

Stěžovatelé podrobněji nezdůvodnili ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak je vpředu označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění jimi napadených rozhodnutí vyplývá, stěžovatelé byli původními vlastníky předmětných nemovitostí, k přechodu vlastnictví na stát došlo dle obč. zákoníku [ve znění do 31. 3. 1991 způsobem uvedeným v ]. Žalobci se stali oprávněnými osobami dle (nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb.) a svůj nárok uplatnili včas, a to u žalovaných výzvou a u soudu žalobou. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění, takže nejsou osobami povinnými ve smyslu , a tudíž nejsou povinni předmětné nemovitosti vydat. V postupu MNV Mladé Buky, jako orgánu státní správy nejnižšího stupně, jenž postupoval v souladu s tehdy platnou právní úpravou, nebyla shledána protiprávnost v jednání či zvýhodnění žalovaných.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného procesu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatelů (d).

Tvrdí-li stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, že obecným soudem mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatelů a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelů hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Co do otázek obecného práva a jeho aplikace v dané věci, zcela postačí stěžovatele odkázat též na rozhodovací důvody Nejvyššího soudu ČR (usnesení ze dne 22. února 2001, čj. -128), které jsou s ústavním pořádkem republiky zcela v souladu.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná (stran dovolacího soudu nepřípustná), aniž by bylo zapotřebí věnovat pozornost jejich právním vývodům a závěrům co do otázek spojených s obecným právem. Zjevnost neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm.a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k předložení řádné plné moci jejich zástupce.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. dubna 2001