Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 86/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti pana A. B., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.10.2000, sp. zn. , t a k t o : t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí obecného soudu stěžovatel namítá, že napadeným usnesením je porušováno jednak jeho právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen " "), jednak právo na obhajobu zaručené věta první y. Uvedená porušení těchto ústavně garantovaných práv dle názoru stěžovatele ústí dokonce v porušení y ČR. K zásahu do uvedených práv stěžovatele mělo dojít zejména tím, že Krajský soud v Praze rozhodl o stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9.10.2000, sp. zn. , ještě před tím, než obhájce stačil po doručení písemného vyhotovení usnesení Okresního soudu v Kladně svou stížnost řádně odůvodnit.

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24.4.1998, sp. zn. , odsouzen za spáchání trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který stěžovatel v současné době vykonává ve věznici V.

Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 9.10.2000, sp. zn. , byl podle ustanovení § 61 trestního zákona zamítnut návrh ředitele věznice V. na podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody.

Proti tomuto usnesení podal i ředitel věznice i stěžovatel přímo do protokolu stížnost s tím, že ji písemně dodatečně odůvodní.

Písemné vyhotovení napadeného usnesení bylo doručeno stěžovateli i jeho obhájci dne 25.10.2000. Stížnost byla obhájcem stěžovatele odůvodněna dne 30.10.2000 a odeslána Okresnímu soudu v Kladně (a z opatrnosti přímo i Krajskému soudu v Praze) dne 31.10.2000, tedy necelý týden poté, kdy bylo stěžovateli, resp. jeho obhájci, doručeno písemné vyhotovení usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9.10.2000.

Krajský soud v Praze dne 31.10.2000 svým usnesením, sp. zn. , stížnost ředitele věznice i stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 9.10.2000, sp. zn. , zamítl, neboť je neshledal důvodnými.

Hlavní námitka stěžovatele směřuje proti procesnímu postupu Krajského soudu v Praze. Pochybení soudu spatřuje stěžovatel v tom, že nevyčkal doručení odůvodnění stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Kladně, jímž byl dne 9.10.2000 zamítnut návrh na podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. O stížnosti tak rozhodl bez možnosti obhajoby vyjádřit se k důvodům zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění soudem prvního stupně. Konkrétní důvody zamítnutí návrhu se stěžovatel mohl údajně dozvědět až z písemného vyhotovení usnesení ze dne 9.10.2000, sp. zn. , které jemu i jeho obhájci bylo doručeno dne 25.10.2000. Svou stížnost proti tomuto usnesení podal stěžovatel do protokolu již dne 9.10.2000 s tím, že ji odůvodní dodatečně (patrně po doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení). Odůvodnění své stížnosti předal poštovní přepravě až 31.10.2000, tedy v den, kdy Krajský soud v Praze již o stížnosti rozhodl.

Dále stěžovatel vytýká obecným soudům vadné posouzení skutkového stavu věci i nesprávné posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Podle jeho názoru byly tyto zákonné podmínky splněny. Skutečnost, že byl stěžovatel již dříve soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost, nelze totiž považovat za nevyhovění podmínce v ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) trestního zákona (očekávání, že povede v budoucnu řádný život), neboť byl odsouzen slovenskými soudy před 1.1.1993.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze z hlediska práv stěžovateli zaručených u, u a mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu y. Jak již v některých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y.

Ústavní stížnost není důvodná.

Z ustanovení § 143 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") ve spojení s ust. § 137 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že lhůta pro podání stížnosti proti usnesení je třídenní a počítá se od oznámení usnesení, k čemuž podle skutečností dokumentovaných ve spisovém materiálu došlo vyhlášením usnesení soudu prvního stupně v přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce. Naproti tomu právní úprava týkající se rozsudku stanoví v ustanovení § 248 odst. 1 trestního řádu počátek běhu lhůty pro podání odvolání dnem doručení opisu rozsudku.

S ohledem na ustanovení § 137 odst. 3 trestního řádu bylo v daném případě nutno oznámit usnesení jak stěžovateli, tak jeho obhájci. Protože z protokolu o veřejném zasedání Okresního soudu v Kladně ze dne 9.10.2000 prokazatelně vyplývá, že stěžovatel i jeho obhájce byli osobně přítomni, došlo k tomuto oznámení vyhlášením usnesení Okresního soudu v Kladně dne 9.10.2000. Lhůta pro podání stížnosti tudíž uplynula 12.10.2000. Nezávisle na písemném vyhotovení prvoinstančního rozhodnutí mohl dle platných právních předpisů soud druhého stupně o stížnosti rozhodnout již dne 13.10.2000. Nebyl povinen posečkat s rozhodnutím ani do 31.10.2000, jak v daném případě učinil. Ze strany Krajského soudu v Praze tedy k porušení zákonných procesních norem nedošlo.

Navíc se u stížnosti proti usnesení, podle ustanovení § 147 odst.1 trestního řádu, uplatní stejně jako u odvolání proti rozsudku (§ 254 trestního řádu) revizní princip, vyžadující přezkoumat napadené rozhodnutí jako celek, zejména správnost všech výroků i postupu předchozího řízení, a přihlédnout i k důvodům ve stížnosti či odvolání neobsaženým. Krajský soud v Praze byl tak povinen přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí ze všech významných hledisek, nezávisle na konkrétním odůvodnění stížnosti.

Další námitky stěžovatele směřují zejména proti nesprávnému posouzení skutkového stavu a tím proti nedůvodnosti zamítavého rozhodnutí o návrhu na propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud se těmito ostatními skutečnostmi, na něž stěžovatel poukazuje, nezabýval, protože to považoval za nadbytečné s ohledem na povahu ustanovení § 61 trestního zákona, které soudu dovoluje i při případném splnění zákonných podmínek zvážit, zda návrhu na podmíněné propuštění vyhoví či nikoli .

Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení y, ani práva na obhajobu ve smyslu ustanovení y. Oba soudy postupovaly v souladu se zákonem, jehož ústavnost nebyla zpochybněna. Postup orgánů veřejné moci v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, proto nebyl ani v rozporu s platnými zásadami fungování právního státu ve smyslu ust. y .

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2001 JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu