Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 78/01

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. K. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.10.2000, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 24.5.2000, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 5.2.2001 napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že usnesením Okresního soud v Táboře, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (doručeného právnímu zástupci stěžovatelky dne 4.12.2000) byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky, když druhou účastnicí řízení byla sestra stěžovatelky - L. B..

Ke skutkové situaci uvedeného případu stěžovatelka uvedla, že oprávněná V. P. měla vůči stěžovatelce a její sestře pohledávky, když ony měly rovněž pohledávky vůči V. P. a proto v rámci výkonu rozhodnutí vznesly námitku kompenzace. Pohledávka, uplatněná v rámci kompenzace spočívala v tom, že dne 16.4.1952 Okresní soud v Táboře pod sp. zn. O 171/51 schválil smír, v němž V. P. uznala, že její spoluvlastnický podíl na nemovitostech se zhodnotil stavebními investicemi, které provedl J. R. (otec stěžovatelky) o 3/4 hodnoty a zavazuje se, že v případě prodeje těchto nemovitostí se sníží její nárok o 3/4 trhové ceny a v případě prodeje těchto nemovitostí cizí osobě, zaplatí z docílené trhové ceny 3/4 J. R., nejvýše však částku 125.000,-Kčs. Oprávněná osoba předmětné nemovitosti prodala, aniž se řídila uzavřeným smírem. Stavbu dokončil otec stěžovatelky v roce 1948, poté byl majetek zabrán a otec uvězněn.

Oba soudy dospěly k závěru, že předmětný závazek z roku 1952 zanikl nemožností plnění a z tohoto důvodu nelze akceptovat kompenzaci pohledávky stěžovatelky vůči pohledávce oprávněné osoby.

Oprávněné osobě byly předmětné nemovitosti v roce 1992 vráceny a ta jejich část prodala. Stěžovatelka je přesvědčena, že oprávněná osoba byla právě v této době vázána podmínkami schváleného smíru a jestliže jej neplnila, získala na úkor stěžovatelky a její sestry "neoprávněné obohacení".

V rozhodování obecných soudů spatřuje navrhovatelka porušení a d (dále jen " "). V čem konkrétně spatřuje porušení shora označených článků y stěžovatelka neuvedla, ale poukázala na údajně nesprávný postup předsedy senátu JUDr. R. O., který prý svým kasačním usnesením dal pokyn, jakým způsobem se má ve věci postupovat a vzhledem k tomu, že i v jiných sporech, vedených stěžovatelkou před označeným soudem jí měl "zkrátit" o částku 15.000,- Kč, vznesla navrhovatelka proti shora uvedenému předsedu senátu námitku podjatosti.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře se zjišťuje, že pod bodem I. výroku bylo usnesení soudu I. stupně v odstavcích druhém a čtvrtém ve výrocích o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinných a odstavci šestém a sedmém týkajících se náhrady nákladů řízení potvrzeno.

Pod bodem II. bylo usnesení soudu I. stupně v odstavci prvém a třetím ve výrocích o zamítnutí návrhu a odst. pátém ve výroku o částečném zastavení řízení zůstalo odvoláním nedotčeno.

V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že prvostupňový soud zamítl svým rozhodnutím návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnických podílů povinných (L. B. a M. K.), současně však nařídil výkon rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12.10.1995, čj. -77, v spojení s rozsudkem KS v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29.3.1996, čj. -104) k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 62.500,-Kč vůči každé z povinných, přikázáním těchto pohledávek z účtů povinných, vedených u Č., a.s., pobočky v Praze 9. Řízení o výkon rozhodnutí pro částky 8.176,- Kč vůči L. B. a 4. 304,- Kč vůči M. K. zastavil. Soud I. stupně shledal za důvodnou námitku započtení v částce 62.500,-Kč vůči každé z povinných, když po zrušení uvedeného rozhodnutí odvolacím soudem dospěl k závěru, že námitka započtení nebyla důvodná. Při tom vycházel ze závěru, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny ( ).Při posouzení vhodnosti navrženého způsobu exekuce vycházel okresní soud z hodnoty spoluvlastnického podílu, který podle znaleckého posudku z roku 1995 činil přes 300.000,- Kč a ze skutečnosti, že povinné disponují na svých účtech peněžními prostředky, které postačují k úhradě vymáhaných částek, takže rozhodl ve smyslu označeného usnesení.

Vzhledem k tomu, že obě povinné osoby uplatnily námitku podjatosti vůči senátu 15 Co Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, byla věc předložena k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Usnesením tohoto soudu ze dne 14.8.2000, čj. -115, bylo rozhodnuto, že soudci označeného senátu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci.

Z tohoto důvodu senát odvolacího soudu odvolání projednal a dospěl k závěru, že námitka započtení není důvodná. Odvolací soud konstatoval, že podstatou odvolání je pouze právní polemika povinných s názorem soudu II. stupně, ohledně nemožnosti započtení jejich pohledávky, což však neznamená, že je nutno v tomto bodě měnit již vyslovený právní názor, blíže rozvedený v usnesení tohoto soudu ze dne 31.1.2000, čj. -81. Nemožnost plnění je jedním ze zákonných důvodů zániku závazku a v odůvodnění svého závěru odvolací soud odkazuje na usnesení tohoto soudu ze dne 31.3.2000, ve kterém je rozvedeno, proč dospěl k závěru dle ust. , ve znění pozdějších předpisů.

Odvolací soud zdůraznil, že pokud by oprávněná nemovitost kupní smlouvou prodala, šlo by o skutečnost, za kterou by jako dlužník odpovídala, což však není daný případ, neboť zde došlo k převodu nemovitosti pro objektivní skutečnost, nezávislou na vůli oprávněné. Při hodnocení právních vztahů vzniklých před a po roce 1989 dospěl odvolací soud k těmto závěrům:

Nelze jednoznačně prohlásit, uvedl odvolací soud, že veškeré právní úkony z období komunistického režimu jsou neplatné (včetně převodů na stát), když "obnoveny" byly pouze některé, jak to plyne z restitučních předpisů, ovšem nikoli se zpětnými účinky. Jestliže tedy došlo k obnovení vlastnických vztahů původních vlastníků k nemovitostem odňatých jim státem nestalo se tak zpětně k datu odnětí, což ve svém důsledku znamená, že námitku započtení ze strany povinných osob je nutno pokládat za nedůvodnou.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka jednoznačně považuje Ústavní soud za "další odvolací instanci " v systému obecných soudů, neboť její návrh v podstatě znovu opakuje námitky, se kterými se již vypořádal odvolací soud.

Pokud se stěžovatelka domnívá, že u oprávněné osoby došlo k bezdůvodnému obohacení tím, že nesplnila svoji povinnost z titulu svého závazku z roku 1952, měla bezpochyby možnost se domáhat uplatnění svého nároku soudní cestou. K takovému postupu stěžovatelky, jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu nedošlo. Z citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře nelze, s ohledem na naprostou absenci argumentace stěžovatelky rovněž dovodit, v čem mělo spočívat údajné porušení y, neboť v pravomocně skončeném soudním řízení jí nebylo nijak bráněno v uplatňování jejích procesních práv. Námitku stěžovatelky, týkající se údajného nesprávného postupu předsedy senátu JUDr. R. O. ve vztahu k zrušujícímu usnesení odvolacího soudu, je nutno odmítnout s poukazem na znění ust. , které zavazuje při zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení a novému rozhodnutí soud prvního stupně, postupovat v tomto řízení v souladu s právním názorem odvolacího soudu.

Z návrhu rovněž nelze dovodit, a zde je na místě znovu připomenout, že i v řízení o ústavní stížnosti má navrhovatel zákonné povinnosti tvrzení, ale rovněž dokazování, který z odstavců y a z jakého důvodu byl dle názoru stěžovatelky porušen.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v souladu s ustálenou judikaturou tohoto soudu nesouhlas s právním závěrem obecných soudů sám o sobě nezakládá porušení ústavnosti, pokud současně nebyly v řízení a rozhodování těchto soudů porušeny práva a svobody, zaručené u, u či mezinárodní smlouvou ve smyslu y.

Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku porušení a y Ústavní soud nezjistil nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. , ve znění pozdějších předpisů odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 10. dubna 2001