Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
39369.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 78/01
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. K. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.10.2000, sp. zn. 15 Co 517/2000 , a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 24.5.2000, sp. zn. E 2058/97 , t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 5.2.2001 napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že usnesením Okresního soud v Táboře, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (doručeného právnímu zástupci stěžovatelky dne 4.12.2000) byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky, když druhou účastnicí řízení byla sestra stěžovatelky - L. B..
Ke skutkové situaci uvedeného případu stěžovatelka uvedla, že oprávněná V. P. měla vůči stěžovatelce a její sestře pohledávky, když ony měly rovněž pohledávky vůči V. P. a proto v rámci výkonu rozhodnutí vznesly námitku kompenzace. Pohledávka, uplatněná v rámci kompenzace spočívala v tom, že dne 16.4.1952 Okresní soud v Táboře pod sp. zn. O 171/51 schválil smír, v němž V. P. uznala, že její spoluvlastnický podíl na nemovitostech se zhodnotil stavebními investicemi, které provedl J. R. (otec stěžovatelky) o 3/4 hodnoty a zavazuje se, že v případě prodeje těchto nemovitostí se sníží její nárok o 3/4 trhové ceny a v případě prodeje těchto nemovitostí cizí osobě, zaplatí z docílené trhové ceny 3/4 J. R., nejvýše však částku 125.000,-Kčs. Oprávněná osoba předmětné nemovitosti prodala, aniž se řídila uzavřeným smírem. Stavbu dokončil otec stěžovatelky v roce 1948, poté byl majetek zabrán a otec uvězněn.
Oba soudy dospěly k závěru, že předmětný závazek z roku 1952 zanikl nemožností plnění a z tohoto důvodu nelze akceptovat kompenzaci pohledávky stěžovatelky vůči pohledávce oprávněné osoby.
Oprávněné osobě byly předmětné nemovitosti v roce 1992 vráceny a ta jejich část prodala. Stěžovatelka je přesvědčena, že oprávněná osoba byla právě v této době vázána podmínkami schváleného smíru a jestliže jej neplnila, získala na úkor stěžovatelky a její sestry "neoprávněné obohacení".
V rozhodování obecných soudů spatřuje navrhovatelka porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). V čem konkrétně spatřuje porušení shora označených článků Listin y stěžovatelka neuvedla, ale poukázala na údajně nesprávný postup předsedy senátu JUDr. R. O., který prý svým kasačním usnesením dal pokyn, jakým způsobem se má ve věci postupovat a vzhledem k tomu, že i v jiných sporech, vedených stěžovatelkou před označeným soudem jí měl "zkrátit" o částku 15.000,- Kč, vznesla navrhovatelka proti shora uvedenému předsedu senátu námitku podjatosti.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře se zjišťuje, že pod bodem I. výroku bylo usnesení soudu I. stupně v odstavcích druhém a čtvrtém ve výrocích o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinných a odstavci šestém a sedmém týkajících se náhrady nákladů řízení potvrzeno.
Pod bodem II. bylo usnesení soudu I. stupně v odstavci prvém a třetím ve výrocích o zamítnutí návrhu a odst. pátém ve výroku o částečném zastavení řízení zůstalo odvoláním nedotčeno.
V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že prvostupňový soud zamítl svým rozhodnutím návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnických podílů povinných (L. B. a M. K.), současně však nařídil výkon rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12.10.1995, čj. 7 C 4/94 -77, v spojení s rozsudkem KS v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29.3.1996, čj. 15 Co 607/95 -104) k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 62.500,-Kč vůči každé z povinných, přikázáním těchto pohledávek z účtů povinných, vedených u Č., a.s., pobočky v Praze 9. Řízení o výkon rozhodnutí pro částky 8.176,- Kč vůči L. B. a 4. 304,- Kč vůči M. K. zastavil. Soud I. stupně shledal za důvodnou námitku započtení v částce 62.500,-Kč vůči každé z povinných, když po zrušení uvedeného rozhodnutí odvolacím soudem dospěl k závěru, že námitka započtení nebyla důvodná. Při tom vycházel ze závěru, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny (§ 251 o.s.ř. ).Při posouzení vhodnosti navrženého způsobu exekuce vycházel okresní soud z hodnoty spoluvlastnického podílu, který podle znaleckého posudku z roku 1995 činil přes 300.000,- Kč a ze skutečnosti, že povinné disponují na svých účtech peněžními prostředky, které postačují k úhradě vymáhaných částek, takže rozhodl ve smyslu označeného usnesení.
Vzhledem k tomu, že obě povinné osoby uplatnily námitku podjatosti vůči senátu 15 Co Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, byla věc předložena k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Usnesením tohoto soudu ze dne 14.8.2000, čj. Nco 180/2000 -115, bylo rozhodnuto, že soudci označeného senátu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci.
Z tohoto důvodu senát odvolacího soudu odvolání projednal a dospěl k závěru, že námitka započtení není důvodná. Odvolací soud konstatoval, že podstatou odvolání je pouze právní polemika povinných s názorem soudu II. stupně, ohledně nemožnosti započtení jejich pohledávky, což však neznamená, že je nutno v tomto bodě měnit již vyslovený právní názor, blíže rozvedený v usnesení tohoto soudu ze dne 31.1.2000, čj. 15 Co 180/2000 -81. Nemožnost plnění je jedním ze zákonných důvodů zániku závazku a v odůvodnění svého závěru odvolací soud odkazuje na usnesení tohoto soudu ze dne 31.3.2000, ve kterém je rozvedeno, proč dospěl k závěru dle ust. § 334 zákona č. 141/1950 Sb. , ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací soud zdůraznil, že pokud by oprávněná nemovitost kupní smlouvou prodala, šlo by o skutečnost, za kterou by jako dlužník odpovídala, což však není daný případ, neboť zde došlo k převodu nemovitosti pro objektivní skutečnost, nezávislou na vůli oprávněné. Při hodnocení právních vztahů vzniklých před a po roce 1989 dospěl odvolací soud k těmto závěrům:
Nelze jednoznačně prohlásit, uvedl odvolací soud, že veškeré právní úkony z období komunistického režimu jsou neplatné (včetně převodů na stát), když "obnoveny" byly pouze některé, jak to plyne z restitučních předpisů, ovšem nikoli se zpětnými účinky. Jestliže tedy došlo k obnovení vlastnických vztahů původních vlastníků k nemovitostem odňatých jim státem nestalo se tak zpětně k datu odnětí, což ve svém důsledku znamená, že námitku započtení ze strany povinných osob je nutno pokládat za nedůvodnou.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka jednoznačně považuje Ústavní soud za "další odvolací instanci " v systému obecných soudů, neboť její návrh v podstatě znovu opakuje námitky, se kterými se již vypořádal odvolací soud.
Pokud se stěžovatelka domnívá, že u oprávněné osoby došlo k bezdůvodnému obohacení tím, že nesplnila svoji povinnost z titulu svého závazku z roku 1952, měla bezpochyby možnost se domáhat uplatnění svého nároku soudní cestou. K takovému postupu stěžovatelky, jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu nedošlo. Z citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře nelze, s ohledem na naprostou absenci argumentace stěžovatelky rovněž dovodit, v čem mělo spočívat údajné porušení čl. 36 Listin y, neboť v pravomocně skončeném soudním řízení jí nebylo nijak bráněno v uplatňování jejích procesních práv. Námitku stěžovatelky, týkající se údajného nesprávného postupu předsedy senátu JUDr. R. O. ve vztahu k zrušujícímu usnesení odvolacího soudu, je nutno odmítnout s poukazem na znění ust. § 226 občanského soudního řádu , které zavazuje při zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení a novému rozhodnutí soud prvního stupně, postupovat v tomto řízení v souladu s právním názorem odvolacího soudu.
Z návrhu rovněž nelze dovodit, a zde je na místě znovu připomenout, že i v řízení o ústavní stížnosti má navrhovatel zákonné povinnosti tvrzení, ale rovněž dokazování, který z odstavců čl. 11 Listin y a z jakého důvodu byl dle názoru stěžovatelky porušen.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v souladu s ustálenou judikaturou tohoto soudu nesouhlas s právním závěrem obecných soudů sám o sobě nezakládá porušení ústavnosti, pokud současně nebyly v řízení a rozhodování těchto soudů porušeny práva a svobody, zaručené Listino u, Ústavo u či mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústav y.
Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku porušení čl. 36 a čl. 11 Listin y Ústavní soud nezjistil nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10. dubna 2001