Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 130/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č., a. s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2000, č.j. - 154, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1997, č.j. - 119, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní soud obdržel dne 1. 3. 2001 ústavní stížnost stěžovatelky podle písm. d)y ČR, ve které brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2000, č.j. - 154, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1997, č.j. - 119, a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a d (dále jen "") a dále namítá, že došlo k porušení y ČR zakotvujícího princip právního státu a reflektujícího princip důvěry v právo (koná-li "občan" v souladu s právní normou, nemá být ve své důvěře zklamán), princip, že státní orgány slouží y, resp. princip primátu "občana" nad státem a konečně princip dělby moci (hlava druhá, třetí a čtvrtáy ČR). Podle stěžovatelky Nejvyšší soud České republiky ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v právní věci stěžovatelky - žalobkyně proti vedlejší účastnici - žalované České republice - Ministerstvu dopravy a spojů se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody č. 12, Praha 1, o zaplacení částky 34.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp.zn. , o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1997, č.j. - 119, tak, že dovolání zamítl. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení žalované částky z titulu odpovědnosti státu za škodu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Škoda jí měla vzniknout tím, že Státní plavební správa Praha, která dle , o vnitrozemské plavbě, vede evidenci lodí a plovoucích zařízení, nevyznačila do lodního osvědčení k motorové lodi M. zástavní právo stěžovatelky založené zástavní smlouvou uzavřenou mezi stěžovatelkou a P. S. dne 6. 11. 1992 a předanou této správě dne 10. 11. 1992. Tím Státní plavební správa Praha zmařila možnost stěžovatelky uspokojit své pohledávky za P. S. (z titulu neuhrazené kupní ceny z hospodářské smlouvy ze dne 30. 9. 1991, podle které pro jmenovaného loď vyrobila a odevzdala mu ji). P. S. loď v Německu prodal, čímž se pohledávka stěžovatelky, kterou neuhradil, stala nevymahatelnou; jmenovaný je totiž zadlužen u celé řady třetích osob. Státní plavební správa Praha porušila úřední postup i tím, že vyřadila plavidlo z evidence lodí přes v dokladech založenou zástavní smlouvu. Dále pak stěžovatel v ústavní stížnosti jen obsáhle opakuje skutkový stav tak, jak byl tvrzen u obecných soudů a polemizuje s jejich právními závěry. Tato polemika se stručně řečeno zaměřuje na dva okruhy otázek. Za prvé na poučovací povinnost a povinnost odstraňovat vady podání správním orgánem, za situace, kdy Státní plavební správa Praha obdržela uvedenou zástavní smlouvu, aniž by ji provázelo jakékoliv podání a za druhé na to, jestli zástavní právo k uvedené lodi vzniklo zápisem do jejího lodního osvědčení.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Ústavním soudem bylo také zjištěno, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1997, č.j. - 119, již stěžovatel jednou napadl ústavní stížností. Jak však bylo zjištěno ze spisu,

sp. zn.

, bylo Ústavním soudem dne 22. 3. 2001 rozhodnuto o zastavení řízení, a to v důsledku zpětvzetí ústavní stížnosti stěžovatelem.Ústavní soud tedy v této věci již nejedná a není zde dána překážka dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ odst. l písm. a),

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně a velmi obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je , , ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v y. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných ústavně chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s , odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. 4. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu