Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 77/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. A. K., advokátem., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2001, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným - České republice, zastoupené Ministerstvem vnitra ČR, plk. O. T., mjr. J. P. - bylo uloženo upustit od tvrzení, že její manžel pplk. A. B. byl zloděj, který okrádal své kolegy a jako zloděj byl propuštěn, že rozprodával své věci, protože byl ve finanční tísni a že si od jednoho z kolegů půjčil barevnou televizi, kterou pak věnoval svému synovi a původnímu majiteli poradil, aby si koupil jinou, dále aby Česká republika, zastoupená Ministerstvem vnitra ČR, zveřejnila prostřednictvím České tiskové kanceláře omluvné prohlášení a aby zaplatila stěžovatelce Kč

1 000 000,--. Rovněž se domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Stěžovatelka je toho názoru, že uvedenými rozsudky bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv i práv jejího zesnulého manžela, zakotvených v d (každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), v a 2d (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podled), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, ...), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví).

Stěžovatelka tvrdí i porušení ustanovení , neboť uvedené rozsudky nesplňují požadavky tímto ustanovením na ně kladené.

Porušení svých ústavních práv pak spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, zejména ve skutečnosti, že výroky představitelů Policie ČR nebyla snížena jen památka vážnosti jejího manžela, ale je zásahem do práva na ochranu občanské cti a lidské důstojnosti její a jejich dětí. Uvádí, že soudy při posuzování střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti přijaly tvrzení Ministerstva vnitra, že při důsledném dodržení principu presumpce neviny by veřejnost nikdy nebyla obeznámena s nejpravděpodobnější příčinou sebevraždy a teorie jiných smyšlených motivů sebevraždy by stále trvala a vyvolala tak i nejistotu v řadách policistů.

K podanému návrhu ústavní stížnosti byl Ústavní soud nucen opětovně konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. , a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jestliže se namítá porušení d, je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článkud, jakož i z dalších ustanovení a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud z odůvodnění rozsudku soudu odvolacího ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. zjistil, že vrchní soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a k dané problematice uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti je existence zásahu, který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý chráněná práva narušit, popřípadě ohrozit. Protože žalovaní v uvedené věci z důvodu spekulací tisku, v souvislosti s úmrtím manžela stěžovatelky i s úmrtím dalších policistů, podali pravdivé vysvětlení o důvodech propuštění manžela stěžovatelky ze služebního poměru, nedošlo jejich jednáním k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně ani jejího zemřelého manžela.

Obsahem vlastní ústavní stížnosti je pouze opakování námitek, které stěžovatelka vznášela již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecného soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze se námitkami stěžovatelky, uplatněnými v průběhu řízení, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal ve smyslu ustanovení (náležitosti rozsudku). Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před oběma soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením

a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudy obou stupňů, nedošlo.

Ve světle shora uvedeného nelze tedy akceptovat stěžovatelkou namítané porušení odst. ld a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když stěžovatelce soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelkou namítané porušení d, když oprávněnost zásahu do jejího soukromého a rodinného života byla posouzena v řádném řízení před soudem.

Pokud se týká námitky porušení d, nejeví se tato námitka patřičnou, neboť toto ustanovení zakotvuje problematiku tzv. správního soudnictví.

Z výše uvedených zjištění a zhodnocení dílčích závěrů dospěl Ústavní soud k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky a že je nutno pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu