Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 489/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2000, sp. zn. , ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14. srpna 2000, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako žádost o přezkum postupu úřadů. Podepsanými byla stěžovatelka a její manžel O. P. Po výzvě stěžovatelům k odstranění vad podání byla dne 11. října 2000 právním zástupcem doručena ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 1997, sp. zn. , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2000, sp. zn. . Z obsahu podání učiněného právním zástupcem lze dovodit, že v řízení dále pokračuje pouze stěžovatelka.

Usnesením nalézacího soudu byl proti stěžovatelce nařízen výkon rozhodnutí, proti kterému se odvolala z odůvodněním, že výkon rozhodnutí byl nařízen na základě rozhodnutí, jehož vykonatelnost zanikla. Tomuto odvolání Městský soud v Praze vyhověl usnesením ze dne 2. června 1998, sp. zn. , a zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Na základě dovolání oprávněného Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. , rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc městskému soudu vrátil k novému projednání. Městský soud v Praze, vázán právním názorem dovolacího soudu, ve věci rozhodl tak, že nařízený výkon rozhodnutí potvrdil. Z uvedených důvodů požaduje stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , a Městského soudu v Praze sp. zn. .

Pochybení v rozhodování soudů shledává v tom, že správním rozhodnutím vydaným zdravotním odborem Místního úřadu v Praze - Jižním městě ze dne 25. dubna 1994, čj. R 2/94/3444/Zdr., potvrzeným rozhodnutím Hygienika hl. m. Prahy ze dne 30. června 1994, čj. Ř-113/2622/203/94, jí byla udělena pokuta ve výši 100.000,- Kč. Toto správní rozhodnutí vycházelo ze , o správním řízení ( ), proto prošla preklusivní lhůta k výkonu rozhodnutí, dle , uplynutím tří let. Tento názor zaujal v prvním usnesení i Městský soud v Praze. Nejvyšší soud ČR se však ztotožnil s názorem oprávněné osoby, že totiž postup placení a vymáhání pokuty měl být posouzen dle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o správě daní", neboť je-li zvláštnímu orgánu ( ) svěřeno vybírání pokut neuvedených ( ), a tyto pokuty jsou příjmem státního rozpočtu, promlčuje se právo vybírat či vymáhat daňový nedoplatek po šesti letech ( zákona o správě daní).

V postupu obecných soudů shledala stěžovatelka porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručeného v d (dále jen " ") a dále práva ukládat povinnosti jen na základě a v mezích zákona při zachování základních práv a svobod dle y.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 16 Co, který uvedl, že ve svém rozhodování ve věci byl vázán ve smyslu , závazným právním názorem vysloveným v téže věci v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího. Proto nepovažuje účastník ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje její odmítnutí či zamítnutí.

K věci se na základě výzvy vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR prostřednictvím předsedy senátu 21 Cdo. Ten konstatuje, že usnesení Nejvyššího soudu ČR nebylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jak předpokládá ustanovení § 72 odst. 2 zákona, a proto nemůže být ústavní stížnost důvodná v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka nenapadá způsob vedení řízení, ale polemizuje s právním názorem, který ve věci zaujal dovolací soud. Ve své podstatě se tedy jedná o návrh na přezkoumání věci v další instanci, když stěžovatelka se svými právními názory u obecných soudů neuspěla. K věci samé Nejvyšší soud ČR uvádí, že vyslovený právní názor představuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR.

Po posouzení všech podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak konstatovaly i obecné soudy ve svých vyjádřeních, stěžovatelka vytýká rozhodnutím obecných soudů skutečnost, že právní názor soudu dovolacího není správný, a proto shledává takový právní názor za porušení jejího práva na soudní ochranu dle y. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelka byla postupem obecného soudu zkrácena na svém právu na spravedlivý proces ve významu, jak je v citovaném ustanovení y toto právo zaručeno a jak bylo Ústavním soudem opakovaně vyloženo.

Tvrzení o zkrácení v právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než jaký zaujímá stěžovatelka, aniž by uvedla další skutečnosti, svědčící o porušení citovaného práva, je třeba hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a odkázat na judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např.

in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Z uvedených důvodů nelze stěžovatelkou namítané údaje chápat jinak, než jako snahu o řízení v dalším stupni. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. K tvorbě právního názoru, a následně i vytváření ustálené judikatury, která je pro soudy nižších stupňů závazná, je oprávněn právě Nejvyšší soud ČR ( a násl. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Ústavnímu soudu tato role nepřísluší, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým výkladem sám neztotožňoval. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv a svobod.

Na základě shora uvedených okolností proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. 3. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu