Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 28/01

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) M.S., 2) E.N., 3) V.S., 4) R.S., všech zastoupených JUDr. B.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2000, čj. -28, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 9. 10.1998, zn. , spojená návrhem na zrušení ustanovení § 859 odst. 2 občanského zákona, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění :

Ústavní stížností proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze potvrzujícímu rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, o neschválení dohody o vydání věci podle ustanovení a 3 , mezi stěžovateli a obchodní společností A., jako osobou povinnou, týkající se nemovitostí v katastrální území T. konkretizovaných ve výroku správního rozhodnutí, stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s článkem 11 d (dále jen " ") a v důsledku toho porušují jejich ústavně zaručené právo na dědění.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že v souladu se závětí paní A.P. bylo k předmětným nemovitostem vloženo v roce 1938 vlastnické právo pro paní M.R. s omezením fideikomisární substituce ve prospěch F.S., případně V.S. Předmětné nemovitosti přešly na stát v roce 1949 postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., M.R. zemřela v roce 1964. Ve své závěti sice předmětné pozemky neuvedla, neboť v té době již nebyly v jejím vlastnictví, stěžovatelé však vyvozují, že pokud by k přechodu na stát nedošlo, byla by M.R. při sepisování závěti vázána omezením vyplývajícím z fideikomisární substituce podle závěti A.P. Protože F.S. zemřel ještě dříve než M.R., přešlo by vlastnické právo k nemovitostech po její smrti na V.S. a po jeho smrti v roce 1986 na jeho zákonné dědice, stěžovatele. Stěžovatelé se tedy považují za tzv. fideikomisární substituty podle poslední vůle A.P. a v souladu se zastávaným výkladem tohoto institutu Nejvyšším soudem ČR za dědice ze závěti pro účely ustanovení §4 odst. 2 písm. a), resp. písm. b) zákona o půdě, tj. za osoby oprávněné uplatňovat nárok na vydání předmětných nemovitostí. Pozemkový úřad a správní soud však zaujaly ohledně jejich aktivní legitimace odlišný právní názor, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, a proto žádají Ústavní soud, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Společně s ústavní stížností spojili návrh na zrušení ustanovení občanského zákona, na základě kterého od 1. 4. 1964 zanikla všechna omezení vyplývající ze svěřeneckého náhradnictví, neboť mají za to, že je v rozporu s ustanovením y. Žádostí ze dne 5.2. 2001 stěžovatelé navrhli odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

O restitučním nároku stěžovatelů rozhodoval v prvém stupni Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, který rozhodnutím ze dne 9. 10.1998, zn. , podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, neschválil dohodu uzavřenou mezi stěžovatelem a povinnou osobou. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a věc vrátil k rozhodnutí o vlastnictví.

Podle ustanovení , dohoda o vydání nemovitostí uzavřená mezi oprávněnou a povinnou osobou podléhá schválení pozemkovým úřadem. Negativní rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzené soudem na základě podaného opravného prostředku vede k postupu podle ustanovení , kdy o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem rozhodne pozemkový úřad. Teprve v tomto řízení se tedy rozhoduje o existenci či neexistenci hmotněprávních oprávnění oprávněné osoby a hmotněprávních povinnostech povinné osoby a z tohoto pohledu je třeba až toto rozhodnutí o vlastnictví (samozřejmě po vyčerpání opravného prostředku) považovat za rozhodnutí, jež je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce chráněných na ústavní úrovni.

Vzhledem k výše uvedenému má tedy Ústavní soud za to, že stěžovatelé mají možnost domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv až v souvislosti s jejich případným neúspěchem v řízení vedeném podle ustanovení , tedy až bude pravomocně rozhodnuto o tom, že nejsou vlastníky nemovitostí, na které vznesli restituční nárok.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , z důvodu její nepřípustnosti odmítnout. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod nejen pro rozhodování o navrženém odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku, ale i pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení občanského zákona, neboť stěžovatelé za daného stavu věci nejsou k podání tohoto návrhu zjevně oprávněni. Proto byl jejich návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení a ustanovení odmítnut.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. března 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu