Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 388/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 23. 6. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. . Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 4. 1998, sp. zn. , byl zamítnut návrh na určení, že navrhovatel v daném sporu, město Loket (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), je vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných pozemkových parcel, označených jako účelový les, v katastrálních územích Krásno a Třídomí, obec Horní Slavkov.

Po odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni výše uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrhu vyhověl, když určil, že vedlejší účastník - město Loket - je vlastníkem předmětných nemovitostí. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vedlejší účastník má nepochybně podle naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k těmto pozemkovým parcelám. Odvolací soud nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že vedlejší účastník fakticky pozbyl možnost prokázat právní zájem k podání této určovací žaloby, pokud opomenul řádně se domáhat svého práva včasným návrhem na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí. Jednoroční lhůta k podání tohoto návrhu, stanovená v , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ), je podle jeho závěru lhůtou propadnou. Krajský soud konstatoval, že tuto lhůtu je nutno považovat za lhůtu pořádkovou, když s jejím uplynutím nespojuje žádné právní důsledky a vznik vlastnického práva nastává s účinností tohoto zákona. Zápisy v evidenci nemovitostí navíc ani neměly konstitutivní charakter.

V daném případě se jedná o posouzení, zda podle ustanovení přešly do vlastnictví města Loket dnem účinnosti tohoto zákona nezastavěné pozemky - lesy, které město vlastnilo ke dni 31. 12. 1949. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by došlo k přechodu těchto nemovitostí, které měly být zařazeny do nově vytvořeného vojenského újezdu, z obce Loket na stát před 31. 12. 1949. Jedná se o historický majetek města, který mu náležel již od 16. století, jak vyplývá z pozemkové knihy o držebnostech a vesnicích města Loket, a jako takový přešel ex lege ze státu na obce a proto je vedlejší účastník od účinnosti jeho vlastníkem. Odvolací soud nesouhlasil s námitkou stěžovatele, že v době okupace prováděl místní správu nad začleněním do Velkoněmecké říše tzv. Landrat, a tento majetek poté přešel do vlastnictví čs. státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a nikdy nebyl městu Loket vrácen. Území Sudet bylo totiž postoupeno "Velkoněmecké říši" na základě od počátku neplatné Mnichovské dohody a předpisy vydanými po válce byla stanovena kontinuita československého právního řádu, přičemž byly řešeny i otázky platnosti předpisů z doby nesvobody. V daném případě nebylo zjištěno, že by se jednalo o pozemky v roce 1945 konfiskované, které by tedy byly ve vlastnictví státu před 31. 12. 1949. K námitce stěžovatele, že není jako státní podnik pasivně legitimován ve sporu o určení vlastnictví, odvolací soud uvedl, že v tomto případě je dána pasivní legitimace stěžovatele, označeného jako Lesy ČR, s. p., který je právnickou osobou, provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. , zamítl, když dospěl k závěru, že výtkám stěžovatele nelze přisvědčit a rozhodnutí odvolacího soudu je nutno považovat za správné.

Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byl porušen , a y ČR, jakož i a d. Podle stěžovatele mělo vzhledem ke změně žalobního návrhu, kdy původní žaloba na vydání byla změněna na žalobu určovací, dojít ke změně účastníka řízení, kdy na straně odpůrce měl vystupovat zástupce České republiky v souladu s a nikoli zástupce státního podniku. K hmotněprávní podstatě sporu stěžovatel uvedl, že se jedná o to, zda je splněna základní podmínka , tj. prokázání vlastnictví města Loket k předmětným nemovitostem ke dni 31. 12. 1949. Argument, který použil vedlejší účastník, vychází z toho, že sporné lesní pozemky měl k 31. 12. 1949 zapsány v pozemkové knize a tudíž je vlastnil, faktická situace však byla podle stěžovatele jiná. Od roku 1946 byl v dané lokalitě na základě rozhodnutí vlády ČSR zřízen Vojenský výcvikový tábor Císařský les, přejmenovaný v roce 1949 na Vojenský újezd Prameny, zrušený posléze v roce 1954. Zároveň prý na pozemcích od roku 1946 do roku 1959 hospodařila státní účelová organizace Vojenské lesy a statky Lázně Kynžvart, n. p. Stěžovatel tvrdí, že město nemohlo prokázat své oprávnění k zápisu majetku a jeho užívání podle , protože v uváděných katastrálních územích byl v daném časovém období vojenský prostor a tudíž nemovitosti v něm byly ve vlastnictví státu. Stěžovatel je toho názoru, že právní režim Vojenského újezdu Prameny nastal dnem stanovení a vytyčení jeho hranic, tedy 12. 4. 1947. Podle ustanovení § 17 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, nemovitosti ležící na území vojenského újezdu nebyly předmětem zápisu ve veřejných knihách a proto v době, kdy předmětné nemovitosti nabyl stát do svého vlastnictví, nebyl tento přechod zapsán do pozemkových knih. Podle stěžovatele tak nemohlo město Loket tyto pozemky vlastnit, případně z nich mít užitky.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 7. 2000 uvedl Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení, že neshledal, vycházeje z toho, co stěžovatel vytýkal ve svém dovolání, že by odvolací soud při svém rozhodování vzal za zjištěno něco, co není ve spise, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu naopak vyplývá. Nové skutečnosti nemohl stěžovatel v dovolacím řízení uplatňovat a jeho dovolání tedy směřovalo pouze proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. Ani v tomto hodnocení důkazů neshledal Nejvyšší soud vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud nezjistil, že by odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že by ustanovení použitého nesprávně vyložil. Pokud stěžovatel poukázal na to, že prý byla posouzena nesprávně jeho pasivní legitimace v řízení o určení vlastnictví, Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě spočívalo prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví nikoli na žalovaném státním podniku (stěžovateli), ale na žalujícím městě. Stěžovateli náleželo prokazovat, že má ke sporným pozemkům právo hospodaření jako k majetku státu, což se mu však v soudním řízení nepodařilo. Rovněž Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze dne 26. 7. 2000 uvedl, že podle jeho názoru soudy, rozhodující ve věci, žádná stěžovatelova základní práva neporušily. K otázce hmotněprávního posouzení případu soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

II.

Po zvážení všech okolností zkoumaného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá jednak v tvrzení stěžovatele, že není v daném případě pasivně legitimován a z hlediska meritorního v názoru, že město Loket sporné pozemky k 31. 12. 1949 nevlastnilo a nemohlo tak splnit podmínky, stanovené S oběma námitkami se krajský soud ve svém rozhodnutí vypořádal, když přiléhavě odůvodnil, proč v tomto specifickém případě je dána pasivní legitimace stěžovatele a ke druhé námitce uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k přechodu předmětného nemovitého majetku, který měl být zařazen do nově vytvořeného vojenského újezdu, z obce Loket na stát před 31. 12. 1949. Z uvedených zjištění obecných soudů není nutno se odchylovat ani z ústavněprávního hlediska. Podle ustálené judikatury Ústavní soud hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, zpravidla sám nepřehodnocuje, pokud nedojde např. k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu, resp. k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle přesvědčení Ústavního soudu se však v této konkrétní věci o takový případ nejedná.

Ze spisu Okresního soudu v Sokolově, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni i Nejvyšší soud ČR se daným případem řádně zabývaly a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Je proto nutno odmítnout stěžovatelem tvrzené porušení a d. Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z d je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být účastníku řízení před obecným soudem zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ať již jím tvrzených, či jiných, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. března 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu