Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 69/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. J., a M. P., zastoupených JUDr. D. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1999, sp. zn. , ve spojení s rozhodnutím pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. ledna 1999, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 3. února 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelky napadly uvedený rozsudek, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu o žádosti matky stěžovatelek na vydání nemovitosti. Stěžovatelky odůvodňují svůj vstup do řízení úmrtím matky A. B., před doručením rozsudku Městského soudu v Praze.

Uvedená nemovitost byla vyvlastněna rozhodnutím o vyvlastnění MNV v Praze 9 - Horních Počernicích ze dne 21. prosince 1983, čj. 2165/83, za účelem stavby obytného souboru Černý Most II. Právní moci nabylo rozhodnutí dne 31. března 1984 a s užíváním pozemku pro účel vyvlastnění mělo být započato nejpozději do 31. prosince 1984. Přesto byl pozemek ještě v roce 1988 využíván k zemědělské výrobě a k odnětí zemědělského charakteru pozemku došlo až rozhodnutím ONV Praha 9 ze dne 8. února 1988. Stavební povolení byla vydána na přelomu let 1990/1991.

Nárok na vydání pozemku uplatnila právní předchůdkyně stěžovatelek dne 16. září 1991.

Soud svým napadeným rozhodnutím vyslovil právní názor, že není dán důvod pro vydání pozemku dle ustanovení lit. m) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), protože pozemek v době podání žádosti trvale sloužil účelu vyvlastnění. Dle názoru stěžovatelek nelze s tímto závěrem souhlasit, neboť dle ustanovení zákona o půdě se měla povinná osoba o pozemek řádně starat a neprovádět úkony, které by znemožnily vydání pozemku. Přesto tak po dobu 7 let nečinila a naopak bylo narychlo vydáno stavební povolení.

Stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že pozemek nesloužil trvale k účelu vyvlastnění, navíc vyvlastnění bylo provedeno za účelem výstavby komunálních bytů státem bez majetkového profitu a cena za vyvlastněné pozemky byla stanovena na 0,40 Kč/m2, kdy stávající vlastník uvedené pozemky prodával za cenu 1.700,- Kč/m2. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že původní žádost o vydání byla jejich matkou učiněna dopisem ze dne 21. listopadu 1990 na základě ustanovení , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), avšak byla odmítnuta pro prekluzi lhůty k zahájení řízení, která vypršela dne 31. března 1985.

V uvedeném postupu shledaly stěžovatelky porušení svého práva zaručeného v d (dále jen ""), který každému zaručuje právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu a současně i práva na spravedlivý proces dle y.

Dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 38 Ca. Ta ve svém vyjádření uvedla, že napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, který na základě ustanovení zákona o půdě rozhodl, že matka stěžovatelek není vlastnicí uvedeného pozemku. Městský soud v Praze se domnívá, že k porušení stěžovatelkami tvrzeného práva dle y nedošlo, neboť se jej stěžovatelky dovolaly předčasně, když vlastnictví matky stěžovatelek nebylo obnoveno. Dále dle vyjádření účastníka nedošlo ani k porušení y, neboť řízení proběhlo za účasti právního zástupce matky stěžovatelek a ze skutečnosti, že nebyla soudem shledána důvodnost opravného prostředku, nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces.

Dále se ve vyjádření účastníka uvádí, že při úvaze, zda nemovitost slouží k účelu, k němuž byla vyvlastněna, dospěl soud k závěru, že důvodem vyvlastnění byla výstavba obytného souboru, která byla v průběhu doby uskutečňována, a která probíhá doposud. Pro posouzení není rozhodující, kdy a kterou stavbou byla zastavěna nemovitost, jejíhož vydání se matka stěžovatelek domáhala, ale dle názoru soudu, výstavba obytného souboru je dlouhodobou záležitostí, kdy je vydávána řada stavebních povolení a kolaudačních rozhodnutí postupně. Skutečnost, že nebyla dodržena lhůta stanovená v rozhodnutí o vyvlastnění, není pro posuzování nároku pro vydání pozemku rozhodná a rovněž nelze přihlížet k tomu, za jakou cenu byla uvedená nemovitost vyvlastněna a jak jsou pozemky oceňovány v současné době.

Ústavní soud se nejprve zabýval aktivní legitimací stěžovatelek k podání ústavní stížnosti, když v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 lit. a) zákona nebylo napadeným rozhodnutím přímo zasaženo do práv stěžovatelek, neboť v daném řízení nebyla žádná ze stěžovatelek účastnicí. Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. července 2000, sp. zn. však byly stěžovatelky označeny za jediné dědičky své matky. V souladu s ustanovením § 4 odst. 4 zákona o půdě, přechází na dědice nárok na vydání majetku v případě, že oprávněná osoba, která uplatnila nárok, zemřela před vydáním rozhodnutí.

Dle ustanovení zákona, ve spojení s ustanovení , posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat, ztratila-li fyzická osoba způsobilost být účastníkem řízení a povaha věci umožňuje pokračovat v řízení. Za procesní nástupce jsou považováni ti, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nestanoví-li jinak. V daném případě se tak stalo, a stěžovatelkám svědčil výsledek dědického řízení. Z uvedených důvodů Ústavní soud v řízení pokračoval, a to i přes skutečnost, že v uvedeném usnesení o dědictví není v taxativním výčtu konstatováno nástupnictví stěžovatelek do řízení ve věci, ve které, prostřednictvím ústavní stížnosti, napadají rozhodnutí správního soudu.

Pokud pak jde o věc samotnou, shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost není důvodná.

Za rozhodné datum a tedy za východisko pro rozhodování o existenci či neexistenci restitučního titulu, je nutno považovat podání žádosti o vydání nemovitosti, které učinila právní předchůdkyně stěžovatelek dne 16. září 1991. Ústavní soud neshledal, že by správní soud při posuzování věci postupoval v rozporu s touto skutečností. Soud v napadeném rozhodnutí, shodně s vyjádřením účastníka, k úvaze, zda nemovitost slouží k účelu, k němuž byla vyvlastněna, konstatuje, že důvod vyvlastnění - výstavba obytného souboru - byl v průběhu doby uskutečňován a probíhá doposud, tedy, že výstavba obytného souboru je dlouhodobou záležitostí, kdy je vydávána řada povolení a rozhodnutí postupně, a nemovitost je tak výstavbou obytného souboru, ač různou měrou, zasažena. Tak tomu bylo i k rozhodnému datu.

Původní žádost o vrácení předmětné nemovitosti byla učiněna s odkazem na , bez bližší specifikace. Správní orgány a soudy tuto obecně formulovanou žádost subsumovaly pod ustanovení lit. m) zákona o půdě a proti takovému postupu nebylo ze strany stěžovatelky námitek.

V daném případě byl pozemek převáděn pro účely výstavby sídliště, takže důvodem převodu byla rovina věcná, nikoliv osobní. Svou podstatou tedy nemohl dosáhnout intenzity křivdy, kterou předpokládá . V této věci je tedy nutno odkázat na preambuli zákona o půdě, v níž se výslovně deklaruje pouze potřeba zmírnění následků některých majetkových křivd. Na charakter "křivdy" způsobené postupem příslušných orgánů v době převodu předmětného pozemku je třeba hledět i z hlediska , na základě kterého bylo vyvlastnění provedeno. Ten i v současné podobě počítá s možností vyvlastnění pozemků z důvodu staveb nebo opatření ve veřejném zájmu ( ).

Pokud tedy jde o tvrzené porušení y, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byly stěžovatelky zkráceny na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanoveníy zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Dospěl-li soud v tvrzené věci k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatelek a stěžovatelky neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článkuy, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry správního soudu a v důsledku toho stěžovatelky odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátouy (např.

in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Také k otázce porušení práva zakotveného v y Ústavní soud odkazuje na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, která chápe, v souvislosti s restitucemi, ochranu vlastnictví podle y především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže, protože v době rozhodování o omezení vlastnického práva toto vlastnické právo oprávněné osobě ještě nesvědčí. Porušit právo na ochranu neexistujícího práva je pojmově vyloučeno.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2001

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu