Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 49/01

Ústavní soud rozhodl dne 28. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.H., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 12. 1. 2001, čj. -38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, stěžovatel uvádí, že tímto rozsudkem došlo k porušení d, podle kterého každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena. Nebyly totiž provedeny důkazy, které stěžovatel během řízení navrhoval a které měly potvrdit i jeho obhajobu, že se skutku kvalifikovaného jako trestný čin loupeže nedopustil. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Okresního soudu v České Lípě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 13. 11. 2000, čj. -20, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jakož i k trestu vyhoštění na dobu 10 let. K odvolání stěžovatele a státního zástupce OSZ rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným rozsudkem tak, že napadený rozsudek ve výrocích o vině pod bodem 2 a trestech zrušil a rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jakož i k trestu vyhoštění na dobu 10 let. Obecné soudy výslechem svědků M.B. a R.B., jakož i lékařskými zprávami, zjistily, že stěžovatel dne 13. 4. 2000 s dalšími osobami v herně B., fyzicky napadl údery pěstí do obličeje a kopáním do celého těla poškozeného M.B., kterému způsobil zranění, vyžádavší si pracovní neschopnost do 9. 5. 2000, a fyzicky napadl rovněž poškozeného R.B., kterému údery pěstí způsobil pohmožděniny v obličeji a pravého oka s dobou léčení do 1 týdne bez pracovní neschopnosti, jakož i dále, že stěžovatel dne 13. 4. 2000 v baru C., fyzicky napadl obsluhujícího číšníka P.W. tak, že ho chytil za vlasy a obličejovou částí hlavy mu udeřil o desku baru a požadoval po něm vydání finanční částky 500,-- Kč pod pohrůžkou zabití, vycházeje v posléze uvedeném případě z výpovědi svědka P.W., kterému se prostřednictvím další osoby z herny podařilo přivolat policii. Krajský soud jednání stěžovatele, pokud se týče poškozeného P.W., kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, neboť z výpovědi poškozeného vyplynulo, že peníze má vydat bezprostředně.

Podle ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Náležitosti odůvodnění rozsudku podrobně upravuje ustanovení § 125 trestního řádu. Jestliže obecné soudy alespoň v zásadě respektují, jak je tomu i v projednávané věci, podmínky obsažené v citovaných ustanoveních, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť takový postup by byl v rozporu s ústavní principem nezávislosti soudu podle y ČR. Ústavní stížnosti nelze zajisté upřít oprávnění potud, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, proč nevyhověly stěžovatelově návrhu na provedení dalších důkazů, zejména výslechu zasahujících policistů. Tato skutečnost však sama o sobě ve světle obecnými soudy konstatovaných relevantních skutkových zjištění, jakož i těmito zjištěními podloženého poukazu krajského soudu na stupňující se agresivitu stěžovatele v době spáchání dvou úmyslných trestných činů, není způsobilá posunout věc do ústavně právní roviny.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. března 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu