Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 301/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. K., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 16. 5. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. . Tímto rozsudkem Okresní soud v Písku rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit navrhovatelům v daném právním sporu, R.K. a M. K. (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem), 163 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Podle odůvodnění soudu z provedeného důkazního řízení vyplynulo, že stěžovatel jako nájemce bytu v Praze 4 uzavřel bez souhlasu pronajímatele (ministerstva vnitra) s vedlejšími účastníky smlouvu o podnájmu předmětného bytu a zároveň s nimi ústně sjednal smlouvu o smlouvě budoucí, kterou měl být tento byt převeden do jejich vlastnictví (spoluvlastnictví), přičemž ani jedna z těchto smluv nebyla uzavřena platně. Následně stěžovatel od vedlejších účastníků, kteří mu jako právníkovi a tehdejšímu zaměstnanci ministerstva vnitra plně důvěřovali, převzal ve splátkách celkovou částku ve výši 163 000 Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu bytu. Jednalo se tedy o plnění bez právního důvodu a stěžovatel tak přijal bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení a 2 . Okresní soud proto návrhu vedlejších účastníků vyhověl v souladu s a .

Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání neshledal důvodným. Konstatoval, že okresní soud úplně a správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj i správné právní závěry. Za správný považoval odvolací soud i závěr, že na straně stěžovatele došlo k úmyslnému bezdůvodnému obohacení a objektivní promlčecí lhůta je proto v daném případě desetiletá., která do dne podání návrhu neuplynula. Vedlejší účastníci poskytovali stěžovateli platby v přesvědčení, že jde o zálohy na koupi bytu, která bude v budoucnu realizována, přičemž stěžovateli muselo být od počátku jednání s nimi známo, že byt prodávat nemůže, jelikož není jeho vlastníkem.

Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení d. V ústavní stížnosti uvedl, že soudy některé důkazy jím předložené vůbec neprovedly (zejména výslech svědkyně V. H.), jiné důkazy nesprávně zhodnotily a krajský soud prý vůbec nereagoval na argumenty v jeho rozsáhlém odvolání. Podle stěžovatele se závěry soudů obou stupňů v důsledku těchto vad dostaly do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 6. 2000 uvedl, že v soudním řízení byla respektována procesní práva stěžovatele a pokud nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu, stanovisko soudu o nadbytečnosti takového návrhu bylo řádně odůvodněno. V podrobnostech soud odkázal na stížností napadený rozsudek a uzavřel, že jelikož je toho názoru, že žádná ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena, navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Rovněž Okresní soud v Písku ve svém vyjádření poukázal na obsah svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že v rozsudku podrobně odůvodnil, proč v daném případě uvěřil výpovědi vedlejších účastníků, důvěřujících stěžovateli, že vyřizuje "převod bytu", třebaže Ministerstvu vnitra platili platby za užívání bytu a proč naopak neuvěřil skutkovým tvrzením stěžovatele.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel především tvrdí, že soudy při svém rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť prý opomenuly provedení některých důkazů, které navrhoval a polemizuje s jejich závěry, týkajícími se promlčecích lhůt u bezdůvodného obohacení, resp. otázek podnájemního vztahu, z čehož vyvozuje, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Ústavní soud však nezjistil ani z obsahu napadených rozhodnutí, ani ze spisového materiálu, který si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal (spis Okresního soudu v Písku - sp. zn. ), že by v řízení před oběma obecnými soudy došlo k porušení jakéhokoli ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, ať již jím tvrzeného, či jiného. Jednání před soudy obou stupňů probíhalo veřejně, bez zbytečných průtahů, přičemž soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu pro posouzení skutkového stavu v dané věci a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily, včetně objasnění, o které důkazy opřely své závěry, resp. provedení kterých důkazů považovaly s ohledem na charakter zkoumaného případu za nadbytečné (např. právě stěžovatelem požadovaný výslech svědkyně H.). Argumentace soudů je logická a přesvědčivá a stěžovatelovy námitky i celková koncepce ústavní stížnosti tak v zásadě staví Ústavní soud do nepřípustné role další instance v systému všeobecného soudnictví.

Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních činností obecných soudů. Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy a to dokonce ani tehdy, pokud by se případně sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval. Byl by povinen tak učinit pouze tehdy, kdyby došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. O takovou situaci se však v daném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná. Na této skutečnosti nemůže samozřejmě nic změnit ani subjektivní názor stěžovatele, který v ústavní stížnosti tvrdí opak. Právo na spravedlivý proces, resp. právo na soudní ochranu, kterého se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, jako by jednotlivci zaručovalo úspěch v řízení a tedy právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům. Zmíněné základní právo garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, rozhodujícího v souladu se všemi zásadami spravedlivého soudního řízení, zakotvenými především v příslušných ustanoveních d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení práva na soudní ochranu, jakož ani jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele však Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil.

Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. března 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu