Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 138/01

Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B.V., zastoupeného JUDr. A.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ st.1, , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000 (Nco 269/2000-181) a tvrdil, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo dané d, a to jejím .

Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jeho práv, navrhl však, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Důvody vyloučení soudců ( ), tak i důvody delegace vhodné ( o.s .ř.) jsou zákonem vymezeny jen velmi obecně, a proto je především na obecných soudech, aby výkladem a judikaturou zřetelněji vymezily jak zákonné znaky soudcova "poměru k věci či k účastníkům", tak i rámec a podmínky "důvodů vhodnosti", případně též stupně potřebné "pochybnosti" o soudcově nezaujatosti. Ingerence Ústavního soudu do těchto z nemalé míry též etických otázek spojených s výkonem soudcovského povolání není na místě, zejména je-li o těch kterých návrzích rozhodováno postupem předvídaným zákonem ( ). Jestliže obecné soudy dospívají k závěru, že "kolegiální vztahy mohou být obecně chápány jako vztahy vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti soudce", nelze ani z ústavního hlediska těmto závěrům nic podstatného vytknout, neboť ani pro úsudek

o porušení ústavních kautel, chránících čistotu řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci), jako výrazu zásad stanového postupu ( a násl. d), není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele zasáhnout do naznačené rozhodovací sféry obecných soudů, aniž by jejich rozhodnutí (či řízení jim předcházející) byla ve zřetelném a výrazném rozporu se zásadami ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jak je Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil; opačný postup by proto znamenal vztažení práva přezkumné činnosti nad jurisdikcí obecných soudů, k níž však, jak Ústavní soud rovněž opakovaně v publikovaných nálezech vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 65, Praha 1998), není oprávněn.

Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení ani jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek d) poukazoval stěžovatel, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 29. března 2001