Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 751/2000

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů J. S., a E. Š., oba zastoupeni JUDr. et PhDr. S. B., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, čj. -28, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 24. 9. 1999, čj. 050/99-R 2633-5, spojeného s návrhem na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 17/1945, ve znění zákonů č. 149/1946 Sb. a č. 245/1946 Sb. a na zrušení § 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění zákonů č. 22/1946 Sb., č. 149/1946 Sb., č. 245/1946 Sb. a č. 33/1948 Sb. a na zrušení části ust. , slova "od 25. února 1948",

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelé podali dne 21. 12. 2000 návrh na zahájení řízení, který směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, čj. -28, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 24. 9. 1999, čj. 050/99-R 2633-5, Návrh byl spojen s návrhem na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 17/1945, ve znění zákonů č. 149/1946 Sb. a č. 245/1946 Sb., na zrušení § 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění zákonů č. 22/1946 Sb., č. 149/1946 Sb., č. 245/1946 Sb. a č. 33/1948 Sb. a na zrušení části ust. , slova "od 25. února 1948".

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. a z něj zjistil, že dne 24. 9. 1999 vydal Okresní úřad Praha-východ, pozemkový úřad, rozhodnutí čj. 050/99-R 2633-5, kterým určil, že navrhovatelé nejsou vlastníky v rozhodnutí uvedených pozemků v k.ú. K. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě rozsudku Národního soudu v Praze ze dne 18. 1. 1947, sp.zn. TNs 18/46, kterým bylo mimo jiné rozhodnuto o propadnutí majetku F. J. St. Rozsudek nabyl právní moci v období mezi 18. 1. 1947 a srpnem 1947, tedy před 25. únorem 1948. Navrhovatelé, jako přímí potomci F.J.S., tedy nesplňují podmínky pro vydání předmětných nemovitostí, požadované

Výše uvedené rozhodnutí napadli navrhovatelé správní žalobou, v níž namítali, že rozhodnutí je věcně nesprávné a že rozhodnutí je nepřezkoumatelné a trpí formálními vadami.

Městský soud v Praze pak dne 7. 9. 2000 rozsudkem, čj. -28, napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že jedním ze základních předpokladů úspěšnosti uplatnění restitučního nároku podle je to, že předmětné nemovitosti přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, způsobem uvedeným v § 6 odst.1. Z rozsudku Národního soudu v Praze ze dne 18. 1. 1947, čj. TNs 18/46-97, vyplynulo, že F.J.S. byl uznán vinným ze spáchání zločinu proti státu podle § 3 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., v tehdy platném znění a odsouzen mimo jiné k trestu propadnutí celého jmění ve prospěch státu. Tímto rozsudkem byl pozemkový úřad vázán. Z protokolu sepsaného dne 20. 11. 1947 v trestnici v Plzni-Borech s F.J.S. vyplynulo, že odsouzený obdržel rozsudek v době mezi 18. 1. 1947 a měsícem srpnem 1947. S ohledem na to, že proti rozsudku Národního soudu v Praze nebyly připuštěny opravné prostředky podle dekretu prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., rozsudek nabyl právní moci doručením v uvedené době, tedy nepochybně před 25. únorem 1948. Předmětné nemovitosti tedy přešly na stát mimo rozhodné období stanovené Z tohoto důvodu nemohli být navrhovatelé oprávněnými osobami podle ust.

Tento rozsudek napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že soud aplikoval na souzený případ jak , tak dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. a nepřímo dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Uvedené právní předpisy však jsou, podle navrhovatelů, v rozporu s , 2, 3, 11, 17, 36 a 40 d (dále jen " ") a , 7, 9 a 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"), jakož i , 113 a 17 Ústavní y Československé republiky č. 121/1920 Sb. z. a n. Dále navrhovatelé argumentovali politickou situací poválečných let. Soud se podle navrhovatelů nevypořádal přesvědčivě s jejich argumentací, uvedenou v odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Neprovedl též důkaz znaleckým posudkem z oboru historie. Nezabýval se též námitkou nepřezkoumatelnosti a formálních vad napadeného rozhodnutí. Za porušení spravedlivého procesu pak navrhovatelé považovali skutečnost, že naše správní soudnictví je jednoinstační a nemají možnost podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek. Domáhali se tedy toho, aby byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, čj. -28, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 24. 9. 1999, čj. 050/99-R 2633-5 a dále navrhovali, aby byl zrušen dekret prezidenta republiky č. 17/1945, ve znění zákonů č. 149/1946 Sb. a č. 245/1946 Sb., § 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění zákonů č. 22/1946 Sb., č. 149/1946 Sb., č. 245/1946 Sb. a č. 33/1948 Sb. a část ust. , slova "od 25. února 1948".

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 12. 3. 2001 odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba především uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, z valné většiny jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení navrhovatelů, že Městský soud v Praze aplikoval na souzený případ právní předpisy, které jsou v rozporu s u a Úmluvou, jakož i s tehdy platnou Ústavní u Československé republiky č. 121/1920 Sb. z. a n. a tedy tím sám porušil u a Úmluvu. Ze spisového materiálu vyplývá, že městský soud postupoval při rozhodování v souladu se základními principy soudního řízení, jak jsou uvedeny v části páté a tedy ústavně konformním způsobem. Je třeba zdůraznit, že městský soud při svém rozhodování neaplikoval dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., jak mu to vyčítají navrhovatelé a ani to nemohl učinit, neboť předmětem posuzování bylo, zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle , nikoliv to, zda rozhodnutí, vydaná před 25. 2. 1948 podle tehdy platných předpisů, jsou v souladu s dnes platnou u. Takové posuzování ostatně ani není v pravomoci obecných soudů. Soud by mohl nanejvýš postupovat podle , o Ústavním soudu, což však je jeho právo, nikoliv zákonem stanovená povinnost. Jestliže městský soud na základě vlastní úvahy nedospěl k závěru, že uvedený postup je na místě, nelze mu to vyčítat. Nelze mu proto ani vyčítat, že vycházel z rozhodnutí orgánu, který tehdy byl oprávněn ve věci rozhodovat (Národní soud v Praze); rozhodnutí tohoto orgánu nebylo v době rozhodování městského soudu (a není dodnes) zrušeno a soud jím byl vázán.

Podle přesvědčení Ústavního soudu napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nebyla porušena základní práva navrhovatelů daná jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y. Nezbylo proto než návrh podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Pokud jde o návrh na zrušení a části ust. ze dne 21. května 1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, konkrétně slova "od 25. února 1948"., o návrhu na zrušení tohoto ustanovení rozhodoval již Ústavní soud pod sp.zn.

, kdy návrh stejného obsahu nálezem zamítl. Jedná se tedy o návrh ve smyslu ust. nepřípustný.

K návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 17/1945, ve znění zákonů č. 149/1946 Sb. a č. 245/1946 Sb., § 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění zákonů č. 22/1946 Sb., č. 149/1946 Sb., č. 245/1946 Sb. a č. 33/1948 Sb., pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu ( a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než i tuto část návrhu podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2001

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu