Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
37203.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 751/2000
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů J. S., a E. Š., oba zastoupeni JUDr. et PhDr. S. B., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, čj. 38 Ca 393/99 -28, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 24. 9. 1999, čj. 050/99-R 2633-5, spojeného s návrhem na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 17/1945, ve znění zákonů č. 149/1946 Sb. a č. 245/1946 Sb. a na zrušení § 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění zákonů č. 22/1946 Sb., č. 149/1946 Sb., č. 245/1946 Sb. a č. 33/1948 Sb. a na zrušení části ust. § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. , slova "od 25. února 1948",
t a k t o :
N á v r h s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelé podali dne 21. 12. 2000 návrh na zahájení řízení, který směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, čj. 38 Ca 393/99 -28, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 24. 9. 1999, čj. 050/99-R 2633-5, Návrh byl spojen s návrhem na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 17/1945, ve znění zákonů č. 149/1946 Sb. a č. 245/1946 Sb., na zrušení § 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění zákonů č. 22/1946 Sb., č. 149/1946 Sb., č. 245/1946 Sb. a č. 33/1948 Sb. a na zrušení části ust. § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. , slova "od 25. února 1948".
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 393/99 a z něj zjistil, že dne 24. 9. 1999 vydal Okresní úřad Praha-východ, pozemkový úřad, rozhodnutí čj. 050/99-R 2633-5, kterým určil, že navrhovatelé nejsou vlastníky v rozhodnutí uvedených pozemků v k.ú. K. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě rozsudku Národního soudu v Praze ze dne 18. 1. 1947, sp.zn. TNs 18/46, kterým bylo mimo jiné rozhodnuto o propadnutí majetku F. J. St. Rozsudek nabyl právní moci v období mezi 18. 1. 1947 a srpnem 1947, tedy před 25. únorem 1948. Navrhovatelé, jako přímí potomci F.J.S., tedy nesplňují podmínky pro vydání předmětných nemovitostí, požadované zákonem č. 229/1991 Sb.
Výše uvedené rozhodnutí napadli navrhovatelé správní žalobou, v níž namítali, že rozhodnutí je věcně nesprávné a že rozhodnutí je nepřezkoumatelné a trpí formálními vadami.
Městský soud v Praze pak dne 7. 9. 2000 rozsudkem, čj. 38 Ca 393/99 -28, napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že jedním ze základních předpokladů úspěšnosti uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. je to, že předmětné nemovitosti přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, způsobem uvedeným v § 6 odst.1. Z rozsudku Národního soudu v Praze ze dne 18. 1. 1947, čj. TNs 18/46-97, vyplynulo, že F.J.S. byl uznán vinným ze spáchání zločinu proti státu podle § 3 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., v tehdy platném znění a odsouzen mimo jiné k trestu propadnutí celého jmění ve prospěch státu. Tímto rozsudkem byl pozemkový úřad vázán. Z protokolu sepsaného dne 20. 11. 1947 v trestnici v Plzni-Borech s F.J.S. vyplynulo, že odsouzený obdržel rozsudek v době mezi 18. 1. 1947 a měsícem srpnem 1947. S ohledem na to, že proti rozsudku Národního soudu v Praze nebyly připuštěny opravné prostředky podle dekretu prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., rozsudek nabyl právní moci doručením v uvedené době, tedy nepochybně před 25. únorem 1948. Předmětné nemovitosti tedy přešly na stát mimo rozhodné období stanovené zákonem č. 229/1991 Sb. Z tohoto důvodu nemohli být navrhovatelé oprávněnými osobami podle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Tento rozsudek napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že soud aplikoval na souzený případ jak zákon č. 229/1991 Sb. , tak dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. a nepřímo dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Uvedené právní předpisy však jsou, podle navrhovatelů, v rozporu s čl. 1 , 2, 3, 11, 17, 36 a 40 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 , 7, 9 a 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"), jakož i § 106 , 113 a 17 Ústavní listin y Československé republiky č. 121/1920 Sb. z. a n. Dále navrhovatelé argumentovali politickou situací poválečných let. Soud se podle navrhovatelů nevypořádal přesvědčivě s jejich argumentací, uvedenou v odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Neprovedl též důkaz znaleckým posudkem z oboru historie. Nezabýval se též námitkou nepřezkoumatelnosti a formálních vad napadeného rozhodnutí. Za porušení spravedlivého procesu pak navrhovatelé považovali skutečnost, že naše správní soudnictví je jednoinstační a nemají možnost podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek. Domáhali se tedy toho, aby byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, čj. 38 Ca 393/99 -28, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 24. 9. 1999, čj. 050/99-R 2633-5 a dále navrhovali, aby byl zrušen dekret prezidenta republiky č. 17/1945, ve znění zákonů č. 149/1946 Sb. a č. 245/1946 Sb., § 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění zákonů č. 22/1946 Sb., č. 149/1946 Sb., č. 245/1946 Sb. a č. 33/1948 Sb. a část ust. § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. , slova "od 25. února 1948".
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 12. 3. 2001 odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba především uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, z valné většiny jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení navrhovatelů, že Městský soud v Praze aplikoval na souzený případ právní předpisy, které jsou v rozporu s Listino u a Úmluvou, jakož i s tehdy platnou Ústavní listino u Československé republiky č. 121/1920 Sb. z. a n. a tedy tím sám porušil Listin u a Úmluvu. Ze spisového materiálu vyplývá, že městský soud postupoval při rozhodování v souladu se základními principy soudního řízení, jak jsou uvedeny v části páté občanského soudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem. Je třeba zdůraznit, že městský soud při svém rozhodování neaplikoval dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., jak mu to vyčítají navrhovatelé a ani to nemohl učinit, neboť předmětem posuzování bylo, zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. , nikoliv to, zda rozhodnutí, vydaná před 25. 2. 1948 podle tehdy platných předpisů, jsou v souladu s dnes platnou Listino u. Takové posuzování ostatně ani není v pravomoci obecných soudů. Soud by mohl nanejvýš postupovat podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, což však je jeho právo, nikoliv zákonem stanovená povinnost. Jestliže městský soud na základě vlastní úvahy nedospěl k závěru, že uvedený postup je na místě, nelze mu to vyčítat. Nelze mu proto ani vyčítat, že vycházel z rozhodnutí orgánu, který tehdy byl oprávněn ve věci rozhodovat (Národní soud v Praze); rozhodnutí tohoto orgánu nebylo v době rozhodování městského soudu (a není dodnes) zrušeno a soud jím byl vázán.
Podle přesvědčení Ústavního soudu napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nebyla porušena základní práva navrhovatelů daná jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústav y. Nezbylo proto než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Pokud jde o návrh na zrušení a části ust. § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, konkrétně slova "od 25. února 1948"., o návrhu na zrušení tohoto ustanovení rozhodoval již Ústavní soud pod sp.zn.
, kdy návrh stejného obsahu nálezem zamítl. Jedná se tedy o návrh ve smyslu ust. § 35 zákona o Ústavním soudu nepřípustný.
K návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 17/1945, ve znění zákonů č. 149/1946 Sb. a č. 245/1946 Sb., § 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění zákonů č. 22/1946 Sb., č. 149/1946 Sb., č. 245/1946 Sb. a č. 33/1948 Sb., pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než i tuto část návrhu podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu