Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 104/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. , a proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2000, čj. 230/110/2000, a Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 1999,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadl svým podáním v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, i jemu předcházející, rovněž v záhlaví uvedená, rozhodnutí Finančního ředitelství a Finančního úřadu, obou se sídlem v Českých Budějovicích, ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1997 podle zákona o správě daní a poplatků č. , za použití pomůcek podle tohoto zákona. Stěžovatel uvedl, že správce daně pomůcky použil neoprávněně, nesprávně, a že nerespektoval základní zásady daňového řízení ve smyslu zákona o správě daní a poplatků. V souvislosti s tím namítá, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle a 2, d, podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podle , 95 a 96 y ČR. Na základě toho požaduje zrušení všech rozhodnutí, uvedených v záhlaví tohoto usnesení, a současně navrhuje zrušení ustanovení prvních tří vět zákona o správě daní a poplatků č. a ustanovení první věty téhož zákona.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, příslušného spisového materiálu, a s přihlédnutím k podrobnému odůvodnění rozsudku krajského soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný. Neukázalo se pochybným, že stěžovatel neprokázal správnost údajů, uvedených v jeho přiznání k dani z příjmu a v jeho účetnictví, takže neunesl důkazní břemeno. Nebylo tak možno stanovit jeho daňovou povinnost dokazováním, ale jen na základě pomůcek podle § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR).

Podstatou ústavní stížnosti je, zda při vyměření daně fyzických osob bylo správně použito pomůcek podle zákona o správě daní a poplatků č. a zda správně postupovaly oba finanční orgány a zda správně rozhodl i příslušný krajský soud. Již z toho vyplývá, že pokud jde o zjišťování a hodnocení skutkového stavu a o výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikaci při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jedná se o samostatnou, nezávislou činnost obecných soudů, do které Ústavní soud nezasahuje (srov. obdobně např. usnesení publikované pod č. 22, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). K případným odkazům na jiné podobné případy, kdy bylo rozhodnuto jinak, Ústavní soud toliko konstatuje, že rovněž neposuzuje z obecného pohledu, resp. neporovnává, judikaturu státních orgánů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis. Zkoumá toliko otázky event. porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá. Sjednocování judikatury, resp. přístupů obecných soudů k výkladu konkrétních ustanovení zákona, přísluší Nejvyššímu soudu ČR, a nikoliv soudu Ústavnímu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo přezkumu činnosti a rozhodování obecných soudů, jak již bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší obecně, ale náleží mu zejména tehdy, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány d.

Obecně je třeba konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z a z dalších ustanovení d, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d a svůj postup řádně odůvodnily, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy či správní orgány svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Pokud jde o namítané porušení y ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako či y ČR, sice přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, přičemž jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí, avšak významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž bylo pojednáno výše.

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud se nemohl ani zabývat návrhem na zrušení některých ustanovení , jak byla výše uvedena, protože takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2001 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu