Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 314/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 20. 5. 1999, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hodoníně, čj. -7, ze dne 17. 4. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení d (dále jen " "), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl dne 14. 4. 1999 předvolán na Okresní ředitelství Policie ČR v Hodoníně, kam se dostavil kolem 13.00 hod. a ve 14.45 hod. téhož dne byla ukončena protokolace jeho zápisu o výpovědi. Poté mu bylo zabráněno, jak dále uvádí, opustit budovu policie, byl zde hlídán a ve stejný den v 15.50 hod. byl vyšetřovatelem zadržen jako podezřelý. Dne 16. 4. 1999 v 15.00 hod. mu bylo sděleno obvinění a téhož dne v 15.30 hod. byl podán okresním státním zástupcem v Hodoníně návrh na jeho vzetí do vazby. Okresní soud v Hodoníně pak rozhodl o jeho vzetí do vazby dne 17. 4. 1999 v dopoledních hodinách. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že jeho osobní svoboda byla před podáním návrhu k soudu na jeho vzetí do vazby omezena 49,5 - 50 hodin. Přesto, že tuto námitku uplatnil již ve stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, byl Krajský soud v Brně toho názoru, že 48 hodinová lhůta počíná běžet až okamžikem zadržení obviněného. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996,

sp. zn.

, kterým byla jako neústavní označena praxe, podle které se doba policejního zajištění ve smyslu , e) , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, nezapočítávala do doby zadržení. S ohledem na porušení svého základního práva zaručeného mu v y napadenými rozhodnutími stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. a , a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu.

Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že napadeným rozhodnutím vytýkané nedostatky měly být nejprve řešeny podáním návrhu mimořádného opravného prostředku, tj. podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Vzhledem k tomu využívá Krajské státní zastupitelství v Brně oprávnění podle a k návrhu se nebude vyjadřovat.

Z obsahu připojeného soudního spisu je patrno, že návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby ze dne 16. 4. 1999, byl předán Okresnímu soudu v Hodoníně dne 16. 4. 1999 v 15.30 hod. V tomto návrhu státní zástupce uvádí, že stěžovatel byl po předchozím souhlasu státního zástupce zadržen jako podezřelý dne 14. 4. 1999 v 15.50 hod. Po zákonném poučení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 13 a § 33 tr.ř. byl stěžovatel za účasti obhájce JUDr. P. N. Okresním soudem v Hodoníně dne 17. 4. 1999 v 10.30 hod. vyslechnut. Jak vyplývá z protokolu o tomto výslechu, založeném v soudním spisu, stěžovatel při výslechu mimo jiné výslovně uvedl, že jeho zajištění ze strany policie proběhlo v pořádku, bez jakéhokoliv nátlaku dne 14. 4. 1999 v Hodoníně (č.l. 4). Následně pak byl téhož dne 17. 4. 1999 v 10.45 hod. vydán Okresním soudem v Hodoníně příkaz k přijetí stěžovatele do vazby a usnesení, kterým byl stěžovatel vzat do vazby. V odůvodnění stížnosti ze dne 27. 4. 1999, podané stěžovatelem proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně o vzetí do vazby, čj. -7, ze dne 17. 4. 1999, pak stěžovatel vedle dalších důvodů rovněž uvedl, že dne 14. 4. 1999, když chtěl ve 13.45 hod. odejít z budovy policie, musel na základě sdělení policistů čekat, hlídán policisty, až do 15.50 hod., kdy ho vyšetřovatel zadržel jako podezřelého, čímž byla jeho svoboda v rozporu se zásadami trestního řádu a u omezena cca po dobu 49,5-50 hod., tedy o dvě hodiny déle než přípustných 48 hod. Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí o stížnosti stěžovatele uvedl, že námitka překročení 48 hodinové lhůty nemá ve spisovém materiálu oporu, neboť stěžovatel byl zadržen dne 14. 4. 1999 v 15.50 hod. a s návrhem na vzetí do vazby předán okresnímu soudu dne 16. 4. 1999 v 15.30 hod. Dobu předcházející zadržení pak nelze do stanovené 48 hodinové lhůty včítat, neboť tyto úkony byly činěny podle zákona o Policii ČR.

Meritum ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda byla svoboda stěžovatele omezena před jeho odevzdáním soudu po dobu delší než 48 hodin, jak její maximální rozsah stanoví v . Pro posouzení této rozhodné otázky si Ústavní soud vyžádal rovněž zprávu Okresního ředitelství Policie ČR v Hodoníně a zaslání souvisejících písemných materiálů. V zaslaném vyjádření ze dne 22. 12. 1999, čj. ORHO-710/KP-OK-99 se uvádí, že se stěžovatel dne 14. 4. 1999 dobrovolně dostavil po předchozím předvolání na okresní ředitelství Policie ČR k podání vysvětlení podle , 4 tr.ř. Po zákonném poučení byla protokolace vysvětlení uskutečněna v době 13.00 - 13.45 hod. Poté stěžovatel uvedl, že další skutečnosti do protokolu o podání vysvětlení již neuvede, avšak byl ochoten telefonicky zjistit některé informace, které by však policii sdělil jen mimo protokol. Toto mu bylo umožněno a jmenovaný svým mobilním telefonem zkoušel kontaktovat osoby, které údajně měly být do případu podvodného vylákání tahače zainteresovány. Stěžovateli v této době nebylo, podle podané zprávy, nijak bráněno opustit kancelář nebo budovu Policie ČR a stěžovatel v tuto dobu nebyl vůbec střežen. Vzhledem k tomu, že výsledky provedeného šetření jednoznačně nasvědčovaly a vyvstalo důvodné podezření, že stěžovatel se na uvedené trestné činnosti podílí a snaží se mařit důkazy, byl vyrozuměn příslušný vyšetřovatel, který si dne 14. 4. 1999 v 15.50 hod. stěžovatele převzal a zadržel. Do této doby byl stěžovatel na 1. oddělení služby kriminální policie Okresního ředitelství Policie ČR Hodonín dobrovolně, a to po celou dobu od 13.00 hod. do 15.00 hod, přičemž mu nijakým způsobem nebylo bráněno v jeho volném rozhodování a pohybu. V příloze této zprávy jsou připojeny dva úřední záznamy ppor. J. P. ze dne 14. 4. 1999 a 15. 4. 1999 sepsané v souvislosti s šetřeným případem trestného činu krádeže tahače Volvo a týkající se podávání vysvětlení stěžovatelem dne 14. 4. 1999. Z těchto záznamů vyplývá, že stěžovatel v době od 13.45 hod. do 15.45 hod. nebyl k pobytu na policii nucen. Dále je připojen rovněž protokol o výslechu svědka J. P. dne 8. 6. 1999 k podání vysvětlení stěžovatelem dne 14. 4. 1999, který se konal za účasti obhájce stěžovatele JUDr. P. N. Při výslechu, který je součástí spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. , svědek uvedl skutečnosti, které již sdělil ve výše zmíněných úředních záznamech. K opakované otázce stěžovatelova obhájce, zda mohl stěžovatel kdykoliv v době po 13.45 hod. z budovy OŘ Policie ČR Hodonín odejít, odpověděl, že toto mohl stěžovatel kdykoliv učinit. Uvedl, že se nezakládá na pravdě ani tvrzení stěžovatele o tom, že mu bylo pracovníky policie sděleno, že pokud nezmění výpověď, půjde do vazby, pročež proto přestal s policisty spolupracovat.

Po zvážení všech tvrzení stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti a v připojených spisových materiálech Ústavní soud konstatuje, že pro stěžovatelova tvrzení nenalezl oporu v jednání stěžovatele dne 14. 4. 1999, ani v dalších důkazních prostředcích. Stěžovatel se proti jím tvrzenému omezení jeho osobní svobody, ke kterému mělo dojít před jeho zadržením, doložitelným způsobem neohradil a dne 17. 4. 1999 při výslechu u Okresního soudu v Hodoníně, předcházejícímu jeho vzetí do vazby a konaném za účasti jeho obhájce, naopak uvedl, že jeho zajištění dne 14. 4. 1999 ze strany policie proběhlo v pořádku, bez jakéhokoliv nátlaku (č.l. 4). Obdobný závěr lze učinit i z obsahu výše zmíněné zprávy Okresního ředitelství Policie ČR Hodonín ze dne 22. 12. 1999, čj. ORHO-710/KP-OK-99. Na podporu své argumentace stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, který označuje za neústavní praxi, podle níž se doba policejního zajištění ve smyslu , e) zákona o Polici ČR nezapočítává do doby zadržení. K odkazu na tento nález Ústavního soudu je však třeba uvést, že ustanovení , e) , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, upravující důvody policejního zajištění osob, byla pozdějším nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 186/1997 Sb., zrušena pro jejich rozpor s y ČR, a d, písm. c) a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Zrušení těchto ustanovení mělo právě zabránit případům, kdy institut policejního zajištění, upravený v zákona o Policii ČR, byl novelou provedenou rozšířen o zmíněné důvody uvedené v odst. 1 pod písm. d), e), a tak vytržen z pořádkového charakteru a vřazen do trestněprocesní roviny. Po zrušení zmíněných ustanovení Ústavním soudem má institut zajištění opět pořádkovou povahu a lze ho aplikovat pouze na případy bezprostředně hrozícího nebo již probíhajícího jednání, spočívajícího v ohrožení života zajištěného nebo zdraví jiných osob nebo majetku [ citovaného zákona], na případy pokusu o útěk při předvedení podle a [ citovaného zákona] nebo na případy slovního urážení na policejním útvaru, a to jiné osoby nebo policisty, anebo úmyslné znečisťování či poškozování zařízení nebo policejního majetku [ citovaného zákona]. Stěžovatel nespecifikuje, o který případ policejního zajištění se mělo podle jeho názoru v jeho případě jednat, a jehož doba se měla započítat do doby zadržení. O zajištění podle ustanovení , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, však ve stěžovatelově případu podle názoru Ústavního soudu nešlo a stěžovatelovo bezprávné omezení jeho osobní svobody způsobem contra legem zjištěno nebylo.

S ohledem na to, že v daném případě nebylo zjištěno překročení 48 hodinové lhůty pro zadržení stanovené v y, Ústavní soud neshledal s ohledem na shora uvedené nic, co by naznačovalo, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Současně Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Brně již svým usnesením, sp. zn. , ze dne 12. 8. 1999, vyhověl žádosti stěžovatele a propustil ho z vazby na svobodu.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 14. března 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu