Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 76/01

Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti I., zastoupené JUDr. I.M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2000, čj. -115, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v a násl. d. Stěžovatelka se totiž marně domáhala, a to vedle jiných důkazů, také výslechu svědka J.K., který fakticky zprostředkovatelskou činnost pro vedlejšího účastníka jménem navrhovatele vykonával. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. 6. 1999, čj. -81, bylo stěžovatelce uloženo zaplatiti žalobci N., částku 274 240,80 Kč s přísl., když tento soud vzal za prokázáno, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, dodal stěžovatelce zboží v uvedené hodnotě v souladu s ustanovením § 411 obchodního zákoníku a že stěžovatelka kupní cenu v této výši dosud neuhradila ani neprokázala, že by její závazek zaplatit uvedenou částku zanikl jiným, zákonem stanoveným, způsobem. Podle názoru tohoto soudu stěžovatelka neprokázala existenci pohledávky vůči žalobci ve výši 525 000,-- Kč s přísl. z titulu vyúčtované provize ze smlouvy o zprostředkování, neboť neexistují důkazy nasvědčující závěru o uzavření této smlouvy podle § 642 obchodního zákoníku. K tomuto závěru dospěl krajský obchodní soud hodnocením jednotlivých provedených důkazů, jež vyznělo tak, že nebylo prokázáno, k jaké činnosti se stěžovatelka měla zavázat, ani že by nějakou činnost pro žalobce vyvíjela. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že zůstaly-li závěru soudu prvého stupně o vzniku povinnosti stěžovatelky zaplatit vymáhanou kupní cenu nezpochybněny, bylo třeba hodnotit pouze závěr tohoto soudu o tom, zda stěžovatelka měla vůči žalobci pohledávku způsobilou k započtení. Také podle názoru vrchního soudu byla otázka existence smlouvy o zprostředkování dostatečně objasněna, takže nebyl-li navrhovaný svědek J.K. při jednání týkajícím se uvedené smlouvy vůbec přítomen, bylo by provedení tohoto důkazu nadbytečné a nemohlo by nijak zpochybnit prokázaný nedostatek existence tohoto smluvního vztahu mezi účastníky.

Stěžovatelka svými argumenty staví Ústavní soud spíše do pozice další soudní instance, neboť vytýká obecným soudům především neprovedení důkazu výslechem svědka J.K. Odvolací soud však v tomto směru postupoval zcela v souladu s ustanovením , ukládajícím soudu v jeho rozsudku jasně vyložit, proč určitý požadovaný důkaz nebyl proveden, když nadbytečnost výslechu uvedeného svědka se ukazuje i ve světle hodnocení důkazů soudem prvého stupně i jeho závěru o tom, z jakých důvodů stěžovatelčino tvrzení o uzavření smlouvy o zprostředkování ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku nemůže obstát. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů ( ), takže pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak tomu bylo i v projednávané věci, podmínky dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnocení důkazů obecnými soudy dále hodnotit.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy nasvědčují tedy evidentně tomu, že v projednávané věci nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , ústavní stížnost odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. března 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu