Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 481/2000

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném P. B., zast. JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2000 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. , ze dne 15. 2. 2000,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaný navrhovatelem dne 10. 8. 2000 se tento domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2000 a s ním spojeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. , ze dne 15. 2. 2000. To proto, že dle jeho názoru napadenými rozhodnutími byla zasažena jeho základní, ústavně garantovaná práva obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod(dále Úmluva).

Z označeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, také zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. -190, uznán vinným pokusem k trestnému činu ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Proti uvedenému rozhodnutí se navrhovatel odvolal s tím, že z provedeného dokazování soud vyvodil nesprávné právní závěry, které posléze vedly až k tomu, že byla vyslovena jeho vina. V tomto směru poukázal zejména na nesrovnalosti ve výpovědích poškozeného popisující mechanismus, kterým vznikla jeho zranění a vlastní kvalifikaci jednání navrhovatele právě v těchto souvislostech. O podaném odvolání rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením, č.j. -217, odvolání dle § 256 trestního řádu (dále tř.ř.) zamítl. Námitky uplatněné navrhovatelem odmítl, kdy dovodil z provedeného dokazování zranění poškozeného, zabýval se jednotlivými výpověďmi aktérů celého incidentu, a to i z hlediska případných úvah o nutné obraně.

Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti s tím, že postupem soudů, který vyústil v napadená rozhodnutí bylo zasaženo jeho základní, ústavně garantované právo obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) vyjádřené v čl. 6 odst. 1 a tak tedy právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. V odůvodnění svého návrhu pak opakoval argumenty a námitky v zásadě uplatněné již v podaném odvolání před obecnými soudy. Zejména namítl opakovaně nepřesvědčivost výpovědi svědka (poškozeného) B., a to stran místa, kde k incidentu došlo a věrohodnosti této výpovědi obecně i z hlediska výpovědí dalších svědků (B., Č.) i z výpovědí společníků navrhovatele. V této souvislosti také poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se provedení důkazů v trestním řízení a jejich hodnocení. V konečném důsledku takto vznesených námitek potom navrhl označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušit pro porušení shora uvedeného základního práva obsaženého v citované mezinárodní smlouvě, kterou je ČR vázána.

K podanému návrhu se na žádost Ústavního soudu vyjádřil Městský soud v Praze, který poukázal na to, že v návrhu uplatněné námitky jsou shodné s těmi, které navrhovatel vznesl i v jednáních před obecnými soudy. Poukázal na to, že odvolací soud se jimi podrobně zabýval a v tomto směru také bez dalšího odkázal na své rozhodnutí ve věci přijaté.

Ústavní soud vycházeje ze spisového materiálu, který byl v projednávané věci pořízen i z obsahu podaného návrhu a argumentace v něm uvedené i z vyjádření odvolacího soudu dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Z hlediska ustavněprávního, které výlučně zakládá ingerenci ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných tak zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě jak s obsahem hlavy páté d, tak i s namítaným ustanovením Úmluvy. Jádrem podaného návrhu jsou výhrady navrhovatele, které směřují vůči vztahu mezi provedeným dokazováním a právními závěry z nich vyvozených a vůči hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady uplatněné navrhovatelem v řízení před Ústavním soudem v podstatě byly uplatněny i v odvolacím řízení a nutno dodat, že odvolací soud na tyto výhrady v potřebném rozsahu reagoval. Takto vysvětlil proč uvěřil výpovědi poškozeného, odpovídajícím způsobem hodnotil i výpověď svědka Č., a to zejména i z hlediska časových souvislostí jeho přítomnosti na místě incidentu i jeho odjezdu z tohoto místa, reagoval na výpověď navrhovatele i spoluobviněného F. i svědkyně B. Zabýval se i do úvahy přicházející otázkou nutné obrany i závěry plynoucí z lékařské zprávy o zranění poškozeného a v této souvislosti podaného znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a výpovědí samotného znalce. Podaný znalecký posudek i výpověď znalce, k jehož objektivitě nebylo výhrad, potom plně korespondují se závěry (skutkovými i právními), ke kterým dospěly obecné soudy. Z výpovědí znalce totiž jednoznačně plyne, že poranění poškozeného musela vzniknout v průběhu krátkého časového okamžiku, nešla vysvětlit pouhým pádem a mohla snadno vzniknout u poškozeného i těžká újma na zdraví. V kontextu dalších skutkových zjištění (prvotní potyčka poškozeného se silně podnapilým spoluobviněným), lze uzavřít právě s ohledem na způsobená zranění prokazatelnou účast navrhovatele jako další osoby účastné při napadení poškozeného. Z takto provedeného dokazování a závěrů z něj soudy vyvozených (jejich hodnocení) nelze nijakým způsobem dovodit jeho nepřiléhavost či dokonce rozpornost. I v souvislostech s argumenty obsaženými v podaném návrhu nutno připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, kdy právě z ústavního hlediska tento se zabývá za časté namítaným rozporem ke kterému může dojít při zákonem stanoveném procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností s vlastním obsahem provedených důkazů. Dle přesvědčení Ústavního soudu se tak v dané věci nestalo, kdy požadovaný (extrémní) rozpor v uvedených souvislostech z důvodů již vyložených neshledal. Nelze než uzavřít, že trestní věc navrhovatele byla projednána i z hlediska požadavků vytyčených Úmluvy, kdy práva v něm obsažená nebyla postupem obecných soudů zasažena.

S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2001

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu