Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 370/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného Mgr. M. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. -867, ze dne 9. 11. 1999, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. , ze dne 20. 4. 2000,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení d (dále jen ), ve spojení s y, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl uznán vinným trestným činem vraždy podle trestního zákona, trestným činem vraždy podle , odst. 2 písm. c), f) trestního zákona ve stadiu pokusu podle trestního zákona, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle trestního zákona a trestným činem krádeže podle , e) trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 roků.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně, čj. -867, ze dne 9. 11. 1999, uznán vinným ze shora uvedených trestných činů a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 let, tedy trest výjimečný. Jeho odvolání proti tomuto rozsudku však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. , ze dne 20. 4. 2000, jako nedůvodné zamítnuto. K rozhodnutím obou obecných soudů stěžovatel namítá, že se při svém rozhodování neřídily toliko zákonem, jak jim ukládá ČR a . Touto vadou je podle jeho mínění postiženo zejména rozhodnutí ohledně jeho viny trestným činem vraždy, kterého se měl dopustit v prostoru otočných dveří v hypermarketu G. v Brně. Podkladem rozhodnutí soudů byla podle jeho názoru pouze domněnka či spekulace, Krajský soud v Brně na základě svědeckých výpovědí mohl dojít pouze k závěru, že v prostoru otočných dveří došlo ze strany stěžovatele k výstřelu, který usmrtil jinou osobu. Pokud však soudy takovýto skutkový děj hodnotí jako trestný čin vraždy, činí tak podle stěžovatelova názoru bez jakékoliv opory v provedeném dokazování. Podkladem pro hodnocení otázky viny byla pro soud pouze výpověď svědkyně A. K., z jejíž výpovědi se nepodává ničeho o úmyslu stěžovatele, když vypovídací hodnota její výpovědi byla pravděpodobně navíc poznamenána jejím psychickým rozpoložením. V neposlední řadě pak byl důkaz její výpovědí hodnocen odděleně a mimo souvislost s ostatními důkazy. Právě z těchto ostatních důkazů a svědeckých výpovědí přitom vyplynulo, že k fyzickému kontaktu mezi poškozeným a stěžovatelem došlo i před výstřelem, a to opakovaně, a při těchto potyčkách byla několikrát - minimálně dvakrát - vytažena zbraň, o kterou se poškozený se stěžovatelem přetahoval. Nelze tedy vyloučit, že i při poslední potyčce v prostorách otáčecích dveří se ze strany stěžovatele jednalo pouze o další hrozbu jako v předchozích případech, bez jakéhokoliv úmyslu způsobit poškozenému újmu. V tomto posledním případě však došlo nešťastnou náhodou k výstřelu.

Stěžovatel se dále domnívá, že obecné soudy také při rozhodování o trestu porušily jeho právo na soudní ochranu tím, že se neřídily toliko zákonem, jak jim ukládá ČR a . Výjimečný trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let je totiž možno v souladu s ustanovením trestního zákona uložit pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti pro společnost je velmi vysoký a možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Právě v souvislosti s touto druhou podmínkou pak stěžovatel poukazuje na to, že již v rámci přípravného řízení byl zpracován znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie, kdy zejména znalec z oboru psychologie v závěru svého písemného znaleckého posudku k možnosti resocializace a výchovného působení podává jednoznačnou odpověď, že v případě odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody jeví se možnost resocializace jako reálná - třetí stupeň (v rámci šestistupňové škály). Jiný právně relevantní a řádně odůvodněný závěr ohledně možnosti resocializace stěžovatele znalec neučinil, a stěžovatel se proto domnívá, že obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, pokud spekulativními domněnkami nad rámec znaleckého posudku, a to bez naplnění zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu ve smyslu ustanovení tr. z., byl stěžovateli výjimečný trest uložen. Uložením trestu, který nebylo možno pro nesplnění zákonem stanovených podmínek za trestnou činnost podle zákona uložit, došlo v neprospěch stěžovatele k porušení y.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. , a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Olomouci.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Olomouci, jako účastník tohoto řízení, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, odmítá závěry ústavní stížnosti, že napadená rozhodnutí byla učiněna v rozporu se zákonem, a v podstatě odkazuje na důvody, které soud I. stupně vedly k závěrům o vině a trestu, podrobně jím rozvedené v odůvodnění jeho rozsudku, které odvolací soud zcela akceptoval.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uvedl ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí (č.l. 903-910), a jimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí o odvolání podrobně zabýval. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecného soudnictví, nepřísluší pravomoc zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod nebo pro jeho zásah nebyly dány zvláštní podmínky. Tak tomu však v posuzovaném případě není.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá, že při hodnocení otázky jeho viny ze spáchání trestného činu vraždy soudy bez jakékoliv opory v provedeném dokazování nevycházely z faktů, ale ze spekulativních domněnek, a nebyl tak dostatečně prokázán jeho úmysl. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že orgány činné v trestním řízení provedly v dané věci velmi rozsáhlé dokazování, a to zejména svědeckými výpověďmi, ohledáním místa činu, jakož pečlivým zkoumáním trasologických, biologických, pachových, balistických a jiných stop. Obecné soudy nehodnotily uvedené důkazy izolovaně, ale v jejich souhrnu a dospěly, v souvislosti se spácháním trestného činu vraždy, jehož se měl stěžovatel dopustit, k jednoznačnému závěru o zavinění stěžovatele, na něž lze usuzovat ze všech okolností případu, za kterých k trestnému činu došlo, tak jak to vyplývá z obsáhlého odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu (č.l. 907-910) a z odůvodnění rozhodnutí o odvolání (č.l. 945). Z ústavního principu nezávislosti soudů podle y ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, upravená v a tr.ř., z níž mimo jiné plyne, že obecné soudy v každé fázi zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí o odvolání konstatoval, že byly provedeny všechny potřebné důkazy k bezpečnému zjištění rozhodných skutečností jako podklad pro zjištění skutečného stavu i trestní odpovědnosti, přičemž stěžovatel ani doplnění dokazování nenavrhoval. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.

Na základě rozsahu stanovené viny stěžovatele, tak jak byla vymezena výrokem o vině, pak soud I. stupně posuzoval, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, otázky spojené s uložením trestu. V této pasáži svého rozhodnutí, opět podrobně zdůvodněné, kromě obecných zásad vztahujících se k ukládání trestů vůbec (v nichž mimo jiné zdůraznil i to, že z hlediska principu spravedlnosti nemůže být při ukládání trestů zájem obžalovaného zájmem výlučným či prioritním), dále obsáhle rozvedl, jakými úvahami a na základě jakých podkladů se při zjišťování podmínek, stanovených v ustanovení § 29 odst. 2 trestního zákona pro uložení výjimečného trestu, řídil, přičemž důraz položil na celkový závěr znalce z oboru psychologie, doplněný při výslechu u hlavního líčení, kdy znalec uvedl, že při stávající osobnostní struktuře by resocializace byla velmi obtížná. Úvahy soudu I. stupně, vztahující se k uloženému trestu, pak odvolací soud zcela akceptoval. Ústavní soud pak ani v této části rozhodnutí obecných soudů nespatřuje porušení y, neboť vysoký stupeň společenské nebezpečnosti spáchaných trestných činů je v daném případě zcela nepochybný a

jak plyne ze shora uvedeného, nebylo zjištěno, že by obecné soudy při posouzení možnosti resocializace stěžovatele vykročily nad rámec znaleckého posudku.

Z důvodů shora uvedených byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnuta.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně l. března 2000

JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.

předseda senátu