Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 630/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. Č., zastoupeného JUDr. H. V., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2000, č.j. -96 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 1999, č.j. -72,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2000, č.j. -96 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 1999, č.j. -72, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (žalobce A) společně s vedlejším účastníkem J. J. (žalobce B) domáhali, aby O. P. (žalovaná) vyklidila byt o kuchyni a dvou pokojích II. kategorie č. 11 ve 3. podlaží domu č.p. 275 v Praze 4, N. 9, a vyklizený žalobcům odevzdala do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, když oba soudy dospěly ke shodnému názoru, že žalovaná bydlí v předmětném bytě na základě práva nájmu, které na ní ve smyslu § 706 odst. 1 o.z. přešlo po smrti její babičky. Odvolací soud v závěru odůvodnění napadeného rozsudku připustil, že soud I. stupně nedal žalobcům dostatečnou možnost, aby se ústně vyjádřili k provedeným důkazům při jednání před soudem I. stupně dne 2. 12. 1999 a učinili závěrečný návrh před vyhlášením rozsudku, dle jeho názoru však nejde o takovou vadu řízení, která by měla za následek vadné rozhodnutí ve věci.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v d ("Listina"). Je přesvědčen, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů na základě výpovědí svědků na straně jedné a mezi právnímu závěry napadených rozsudků, je nesoulad a proto pokládá napadená rozhodnutí za nezákonná. V odůvodnění ústavní stížnosti dále konkretizoval skutečnosti, v nichž spatřuje porušení svých základních práv. Oběma soudům vytkl, že neprovedly výslech jím navrhovaného (blíže neuvedeného) svědka a s tímto odmítnutím se v odůvodnění napadených rozsudků řádně nevypořádaly. Dále konstatoval výpovědi svědků a vyjádřil přesvědčení, že existuje rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich učiněnými a namítl, že mu před soudem I. stupně byla odňata možnost vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na svých právních závěrech trvá a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Dále vyjádřil názor, že žalobci nevyužili řádných procesních prostředků k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl, pokud nebude odmítnuta jako zřejmě neopodstatněná. Vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy a s právními závěry z nich vyvozenými, přičemž argumentace ústavní stížnosti je v podstatné části shodná s argumentací obsaženou v odvolání. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda obecnými soudy uskutečněným hodnocením důkazů, jež vyústilo ve vydání rozhodnutí, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ( y).

Pokud jde o polemiku stěžovatele ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud odkazuje na svoji obecně přístupnou judikaturou, z níž vyplývá, že, snad až na výjimečné případy, o který se v daném případě nejedná, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Stěžovateli nebylo odmítnuto právo na soudní ochranu, přičemž skutečnost, že nesdílí názor obecných soudů vyjádřený v napadených rozsudcích, sama o sobě nezakládá porušení y.

Námitku stěžovatele, že obecné soudy neprovedly výslech jím navrhovaného svědka, nebylo možno přezkoumat z důvodu, že stěžovatel svědka v odůvodnění své stížnosti blíže nekonkretizoval.

Námitka stěžovatele ohledně procesních pochybení soudu I. stupně již byla uplatněna v odvolání stěžovatele a odvolací soud se v napadeném rozsudku s ní řádně vypořádal. Navíc mohl stěžovatel, měl-li zato, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, využít právo podal dovolání dle , ve znění platném v době vydání rozsudku odvolacího soudu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. 3. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu