Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 768/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti Městské inženýrské sítě S., a.s., zastoupené Mgr. K. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2000, č.j. -20,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2000, č.j. -20, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, ze dne 1. 2. 2000, č.j. 7276/120/1999, jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru finančního úřadu v Novém Jičíně ze dne 20. 9. 1999, č.j. 57993/99/374910/7022, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1997 ve výši 78.000,- Kč.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v y ("Ústava"), a a 2, a d ("Listina"), tím, že krajský soud neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu jejím právům, v důsledku mylného výkladu specifikovaných ustanovení , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka argumentuje v podstatě obdobně jako v žalobě a uvádí, že nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, podle něhož úplaty členům představenstva a dozorčí rady akciové společnosti jsou výdajem ve smyslu písm d) cit. zákona o daních z příjmů, který nelze uznat za výdaj (náklad) vynaložený k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely. Naopak je přesvědčena, že uvedené úplaty jsou výdajem ve smyslu zákona o daních z příjmů, vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů, tj. výdaje, k nimž je povinna podle zvláštních předpisů, přičemž poukázala na ust. a násl. obch. zák. v návaznosti na ust. obch. zák., z nichž plyne, že mandátní smlouva je smlouvou úplatnou. Dále uvedla, že je nelogické, aby byl uplatňován jiný přístup v posuzování daňové uznatelnosti nákladů kolektivních statutárních orgánů a jednatelů společnosti s ručením omezeným, kteří jsou sami statutárním orgánem a jejichž příjmy jsou pro společnost s ručením omezeným účinným výdajem. V této odlišné interpretaci daňové uznatelnosti nákladů u akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným spatřuje porušení práva na podnikání zakotveného v y, neboť všem podnikatelům by měly být zaručeny stejné podmínky a nemělo by tedy docházet k odlišné interpretaci jednoho právního předpisu.Má zato, že mezi dvěma právními předpisy, tj. mezi obchodním zákoníkem a zákonem o daních z příjmů, existuje rozpor, s tím, že ponechává na zvážení Ústavního soudu, zda ve věci podá návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona o daních z příjmů, či obchodního zákoníku.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru napadeným rozsudkem nedošlo k porušení věty první y ("Ústava"). Rozsudek spočívá na aplikaci ust. zákona o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž cit. ustanovení představuje lex specialis ve vztahu k ust. zákona o daních z příjmů. V řízení před krajským soudem nedošlo ani k porušení a 2 y, neboť v soudním řízení bylo dbáno všech zásad spravedlivého procesu, vyplývajících z tohoto ustanovení, a stěžovatelka nebyla nijak zkrácena na svém právu obrátit se na soud s žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí finančních orgánů, naopak tohoto svého práva využila. Tím, že jí byla doměřena daň, nebylo porušeno její ústavní právo vlastnit majetek zakotvené v y, neboť daň byla doměřena na základě zákona a tedy v souladu s y. Vyměřením daně na základě zákona nemohlo být porušeno ani právo stěžovatelky podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu y. K namítané odlišné interpretaci daňové uznatelnosti nákladů u akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným, krajský soud uvedl, že vzhledem k povaze projednávané věci, kdy stěžovatelka je akciovou společností, se v napadeném rozsudku nezabýval otázkou dopadu ust. zákona o daních z příjmů na společnosti s ručením omezeným, a odůvodnění napadeného rozsudku se proto žádnou "odlišnou interpretací" v tomto směru nevyznačuje. V ústavní stížnosti jsou v podstatě opakovány argumenty k výkladu příslušných zákonných ustanovení obsažené již v žalobě na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí, se kterými se soud v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl a vyjádřil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání.

Finanční ředitelství v Ostravě, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na své vyjádření k žalobě, pokud jde o věcné posouzení, s tím, že mu nepřísluší vyjádřit se k námitkám směřujícím proti napadenému rozsudku. Závěrem uvedlo, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Ostravě neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Ostatně jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci finančními orgány a následně s právním názorem krajského soudu. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry krajského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Otázka uznatelnosti či neuznatelnosti konkrétních nákladů s hlediska daňového práva, resp. rozdílný výklad v praxi správních soudů, by mohla být důvodem pro zásah Nejvyššího správního soudu, na jehož neexistenci, v rozporu s textem y, Ústavní soud opakovaně upozorňoval. Ústavní soud však nehodlá tento soud, resp. jiný článek završující správní soudnictví, nahrazovat, s výjimkou případů zcela mimořádných a hodných zvláštního zřetele. Za takový však případ stěžovatelky nepokládá. Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu