Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 637/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti P. a.s., zastoupené JUDr. P. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.7.2000, čj. -36 t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené usnesení Vrchního soudu v Praze, který jako soud odvolací rozhodl o odvolání stěžovatelky (dříve odpůrce) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11.2.2000, č.j. -26, tak, že usnesení soudu I. stupně v napadené části výroku o nákladech řízení potvrdil.

Stěžovatelka se domnívá, že oba obecné soudy svým postupem porušily y, , odst. 3, , odst. 3 a d (dále jen " "). Porušení shora uvedených čl. y a y spatřuje navrhovatelka ve skutečnosti, že v případech procesně obdobných soudy vždy přiznávají náklady řízení ve smyslu příslušných ust. , kterými podle názoru stěžovatelky jsou ust. a zejména pak ust. , jež je ve vztahu k použitému ust. ustanovením speciálním a zohledňují v daném případě skutečnost, že podle tvrzení stěžovatelky byla žaloba podána neoprávněně, neboť dlužná částka ve výši 10.000.000,- Kč byla zaplacena údajně již před podáním předmětné žaloby a žalobce zavinil zastavení řízení podle ust. tím, že neodstranil vadu návrhu, spočívající v nesprávném označení žalobce ve stanovené lhůtě.

Soudy tedy měly podle tvrzení stěžovatelky rozhodovat v intencích příslušného ust. ( ) vzhledem k tomu, že soudy nejsou v otázce rozhodování o nákladech řízení vázány návrhy účastníků řízení a náklady řízení vzniklé stěžovatelce byly řádně vyčísleny a uplatněny.

Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.7.2000, čj. -36, se zjišťuje, že tento soud v právní věci navrhovatele, označeného jako Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel, proti stěžovatelce o zaplacení částky 10.000.000,- Kč o odvolání proti usnesení soudu I. stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, usnesení potvrdil a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud konstatoval, že v této právní věci vydal soud I. stupně platební rozkaz, proti němuž podala stěžovatelka odpor. Teprve poté soud vyzýval navrhovatele k odstranění vad návrhu, spočívající v označení navrhovatele, který neměl způsobilost být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že k odstranění vad nedošlo a tyto vady bránily v dalším řízení, soud řízení zastavil. Současně odvolací soud vzal za prokázané, že stěžovatelka učinila v této právní věci dva úkony právní služby. Odvoláním napadený výrok o nákladech řízení však vrchní soud potvrdil s odůvodněním, že výrok v rozsahu zastavení řízení nebyl odvoláním napaden a rozhodnutí o nákladech řízení je výrokem závislým, když jeho prostřednictvím nelze přezkoumat výrok ve věci samé.

Podstatou ústavní stížnosti je právní názor stěžovatelky, že oba obecné soudy porušily svým rozhodováním zákonnost, pokud v dané právní věci v případě rozhodování o nákladech řízení aplikovaly nesprávné právní ustanovení ( ), ač byly zněním zákona zavázány k použití ust.

Jak již konstatoval odvolací soud, výrok o nákladech řízení je výrokem závislým a v daném případě na něj musí být nahlíženo v souvislosti s výrokem o zastavení řízení (§ 43 odst. 2 nebo § 104 o.s.ř).

Prvostupňový soud dospěl při zkoumání podmínek řízení k závěru, že navrhovatel tak, jak je v návrhu označen, nemá způsobilost být účastníkem řízení ( ), a tedy vady návrhu, spočívající v jeho označení, podle názoru soudu I. stupně bránily pokračování v řízení jako nedostatek podmínky řízení na straně účastníka řízení a soudu nezbylo než řízení zastavit.

Ústavní soud byl v souvislosti s petitem ústavní stížnosti nucen, obdobně jako soud odvolací, vzít za prokázané závěry soudu I. stupně, ohledně způsobilosti navrhovatele být účastníkem řízení a konstatovat, že z pohledu ust. je nepochybné, že na straně navrhovatele vznikla jeho zaviněním procesní situace, která vyústila v zastavení řízení. Současně však konstatuje, že nelze uložit náklady řízení někomu, kdo nemá právní subjektivitu, tj. nemá způsobilost být účastníkem řízení. S ohledem na tuto skutečnost proto odvolacímu soudu nezbylo než rozhodnout ve smyslu ústavní stížností napadeného usnesení.

Při zkoumání důvodnosti ústavní stížnosti v souvislosti s údajným porušením ústavně zaručených práv a svobod tvrzených stěžovatelkou, Ústavní soud takové porušení nezjistil a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 7. února 2001