Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 66/01

Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.Š., zastoupeného JUDr. R.R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne14. listopadu 2000, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne

30. srpna 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2000 (-270) byl stěžovatel společně s obžalovanými J.K., M.Š. a R.K. uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., a to ve formě spolupachatelství, a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců nepodmíněně.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel společně s dalšími obžalovanými a státním zástupcem odvolání, na jehož základě dospěl Krajský soud v Ostravě, jako odvolací soud, k závěru, že soud I. stupně ve věci učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech a nepochybil ani při jejich hodnocení, a to ani v části výroku o vině ani o trestu. Obžalovaní ve svých odvoláních opakují obhajobu, kterou vedli v průběhu trestního stíhání s tím, že poukazují na to, že okresní soud nesprávně posoudil a vyhodnotil provedené důkazy za nesplnění podmínek § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Krajský soud ve vztahu ke stěžovateli uvádí, že jmenovaný je společně s ostatními obžalovanými usvědčován především výpovědí spolupachatele R.K. Dále pak uvádí, že obhajoba stěžovatele, že mu o spáchané trestné činnosti nemohlo být nic známo, je vyvrácena svědkem H.M., trafikantem, který se nacházel v blízkosti místa činu. Rovněž z provedené fotodokumentace je zřejmé, že stěžovatel měl dostatečný výhled, aby na obžalované v kuklách viděl. Ve vozidle stěžovatele pak byly nalezeny předměty s trestnou činností související. Byly rovněž provedeny další důkazy, a to především svědeckými výpověďmi a pachovými stopami. Z uvedených důvodů Krajský soud v Ostravě odvolání svým usnesením ze dne 14. listopadu 2000 (1To 963/2000) zamítl.

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem ( , , , odst. 4 zákona), napadl stěžovatel toto usnesení Krajského soudu v Ostravě a tvrdil, že v řízení před okresním a krajským soudem bylo porušeno jeho právo na zákonný proces podle d a právo na spravedlivý proces podle d; podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že zmíněné soudy neprováděly volné hodnocení důkazů podle tr. ř., nýbrž hodnocení svévolné, když nesprávně posoudily výpověď svědka M. Odvolací soud vycházel v odůvodnění svého usnesení ze skutečností, které jmenovaný svědek neuvedl, a které nemají oporu v prokazovaném dokazování. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud, jako soud odvolací, rovněž nepřihlížel k výpovědi odsouzeného K.

S odkazem na výše uvedené, a to, že nebylo rozhodováno v duchu zásady in dubio pro reo podle § 2 odst. 2 tr. ř. a s ohledem na to, že v trestním řízení neexistoval jediný přímý důkaz proti stěžovateli, navrhuje tento, aby usnesení Krajského soudu v Ostravě společně s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily ustanovení a 6 tr. ř. a dále prý byla porušena stěžovatelova základní práva zakotvená v a d. Podle d nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Podle d každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

Uvedená porušení zákona namítá stěžovatel především v souvislostí s tím, že v daném případě obecné soudy neprovedly volné hodnocení důkazů, nýbrž hodnocení svévolné. V této souvislosti lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). K přezkoumání stěžovatelových námitek není tedy Ústavní soud příslušný za předpokladu, že obecné soudy při rozhodování dodržují ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces (d), jehož porušení však v souzeném případě Ústavní soud neshledal.

Stěžovateli nelze, pokud jde o jeho námitku, přisvědčit ani po stránce věcné, když stěžovatel je usvědčován především výpověďmi spoluobžalovaného R.K. a svědka H.M. Dále pak fotodokumentací z místa činu a předměty, s jejichž pomocí spoluobžalovaní výše zmíněné trestné činy spáchali, a které byly zajištěny v jeho vozidle. Právní závěry obecných soudů nejenže nejsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů za podmínky, kterou by bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle d a y ČR

(k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34, Praha 1995), nýbrž z provedeného dokazování vyplývají.

Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (d). Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnou právní pomoc obhájcem. Obdobně nelze usuzovat ani na to, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (d). Ostatně porušení výše uvedených článkůd stěžovatel nijak blíže neodůvodnil, mimo tvrzení, že nesprávným posouzením výpovědi svědka M. a spoluobviněného K. bylo postupováno v rozporu s tr. ř. (nesprávné hodnocení důkazů), čímž měla být porušena zásada in dubio pro reo ( tr. ř.). Stěžovatelem uváděná tvrzení se však nedotýkají porušení zmíněných článků, na což dopadá spíše d, jak bylo již rozvedeno vpředu. V této souvislosti lze pouze dodat, že stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých a nestranných soudů

(d), jež ostatně náležitě využil.

Z uvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 cit. zákona).

V Brně dne 8. března 2001