Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 756/2000

Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti PhDr. V. G., zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2000, sp. zn. , a Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel, který se domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2000, sp. zn. , a Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. , odůvodňoval návrh tím, že podle jeho přesvědčení postupem soudů došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a jejich výrokem pak k zásahu do svobody projevu, jak je zaručeno a 36 d, y ČR, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na to, že soudy, jejichž rozsudky napadá ústavní stížností, dospěly ke svým závěrům bez jediného z navržených důkazů, dokonce i bez účastnické výpovědi stěžovatele, a uvedl, že svůj projev, jako osoby veřejného zájmu, nepovažuje za vybočující z mezí přípustné kritiky.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y [ , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. , a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2000, sp. zn. , nebyl zásah do práv, jichž se navrhovatel dovolává, shledán. Pokud jde o rozsah dokazování, výslech stěžovatele jako účastníka řízení ve věci zásahu do práva na ochranu osobnosti, výkladu podstaty kritiky a jejich mezí, Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění rozsudku s námitkami, které v tomto směru uplatnil

stěžovatel v dovolání, v plném rozsahu vypořádal. Zde lze poukázat i na obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem, tj. Vrchním soudem v Praze ze dne 30. listopadu 1999, kde právní zástupce stěžovatele v závěrečném vyjádření sdělil, že "nemá návrh na doplnění dokazování", i na obsah spisu a protokolů o jednání před soudem I. i II. stupně, z nichž bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel - jako žalovaný, přesto, že byl vždy řádně k jednání předvolán, k soudu se nedostavil, svou neúčast omluvil prostřednictvím svého zástupce, za jehož přítomnosti se jednání uskutečnilo. Pochybení nebylo shledáno ani při aplikaci ustanovení § 11 a násl. obč. zákona či § 132 obč. soudního řádu.

Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2001