Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 569/2000

Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D. S., zastoupeného JUDr. F. T., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

30. června 2000, sp. zn. , a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne

4. května 2000, sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po splněné výzvě Ústavního soudu k odstranění formálních vad ( zákona) ve shodě se zákonem [ , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve věci výkonu soudního rozhodnutí pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2000 ( -65) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí obecného soudu I. stupně (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. května 2000 - -58) a tvrdil, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( , d); aniž by své tvrzení co do porušení posléze označeného práva blíže zdůvodnil, stěžovatel po obsáhle rozvedených výtkách na adresu obecných soudů, převážně s vlastním meritem věci nesouvisejících, navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Spolu s ústavní stížností vznesl stěžovatel návrh, aby Ústavní soud zrušil také ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, a tento návrh podáním ze dne 1. února 2001 zdůvodnil v podstatě tím, že "povinné zastoupení advokátem nedává žádnou záruku úspěšnosti ve sporu", že stanovením povinného zastoupení "stát jen hledá další překážky poškozeným v hájení jejich zákonných práv soudní cestou apod.".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z rozhodovacích důvodů odvolacího soudu, pojatých do odůvodnění jeho rozhodnutí, je patrno, že výkon soudního rozhodnutí srážkami ze mzdy stěžovatele (povinného) byl obecnými soudy nařízen k vydobytí pohledávky cca 25.000,- Kč s příslušenstvím a k vydobytí nákladů jak předchozího řízení, tak řízení vykonávacího, a to poté, co obecné soudy zjistily, že pro povolení stěžovatelova žádaného odkladu provedení výkonu pravomocného a vykonatelného rozhodnutí nejsou dány zákonné důvody. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, toto je zcela ve shodě se zákonem dostatečně zřetelným a podrobným způsobem odůvodněno ( ), a proto, co merita věci a otázek spojených s obecným právem, lze na ně jako na správné a odpovídající stavu věci i zákonu odkázat.

Vývody a tvrzení stěžovatele v odůvodnění ústavní stížnosti, pokud vůbec mají procesní či věcnou spojitost s rozhodnutími obecných soudů, svou povahou míří vůči jejich věcné správnosti či legalitě, a proto pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž byly (opakovaně) vyloženy důvody, proč takový přezkum pod pravomoc Ústavního soudu nespadá (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), aniž by se jevilo potřebné k zásadám, v konstantní judikatuře již dříve vyloženým, cokoli dodávat.

Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Odmítavý výrok stran ústavní stížnosti současně odůvodňuje, proč nebylo třeba zabývat se ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu návrhem na zrušení ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. března 2001